Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Několik slov o hře

Drdova pohádková komedie Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert se do Slováckého divadla vrací po osmadvaceti letech (prem. 17. 12. 1983). Pamětníci si vybaví, že se v režii Igora Stránského a na scéně Mojmíra Průchy j.h. představili v hlavních rolích Mirka Kolářová (Plajznerka) a Ladislav Kolář (Trepifajksl - Mates). V roli Ignáce Louly, nového „ďábelského“ faráře a ctižádostivého Ichthuriela se tenkrát zaskvěl Bedřich Výtisk; Alois Piškytle patřil Karlu Hoffmannovi; kovář Ondřej Tyburec zase nezapomenutelnému Jiřímu Juřinovi a potulný komediant Lupino Lubomíru Vraspírovi.

Z fotografií, které se dochovaly, můžeme vysledovat režisérův důraz na obyčejnou „člověčinu“ a civilismus. Z jeho vzpomínek nejvíce vynikne ta, kterak soudruzi z okresního výboru nepřenesli přes srdce, když při pekelné poradě stála na stole před každým čertem láhev Mattoniho kyselky, jako na sjezdu strany.Tehdy bylo přece každému jasné, které síly zastupují mocnosti zla... 

Světová premiéra Drdovy pohádkové komedie v režii Miloslava Stehlíka se uskutečnila 18. prosince 1959 v Ústředním divadle československé armády, jak se přechodně nazývalo pražské Divadlo na Vinohradech. Každý z nás si asi snadno představí jaký život vdechli našim hrdinům Vlasta Chramostová (Plajznerka), Jaroslav Moučka (Trepifajksl – Mates), Jiří Sovák (Ichthuriel – Ignác Loula), Josef Bláha (Ondřej Tyburec), Zdeněk Řehoř (Alois Piškytle), Jiří Zahajský (Honza Mračno), Karolina Slunéčková (Mančinka), Gabriela Vránová (Bětka), Josef Abrhám (Služebný čert) a další.

České divadlo tenkrát stálo na prahu svých nejlepších let: k plnosti dozrála generace, která na jeviště vstoupila ve čtyřicátých letech a ke slovu se stále častěji dostávali i nejmladší, jejichž tvůrčí kariéry vyvrcholily kolem roku 1968. Přelom padesátých a šedesátých let je pozoruhodné období i z hlediska stylu: ždanovovské dogma socialistického realismu sice platilo na papíře a v oficiálních projevech kulturních funkcionářů a politiků, fakticky se ovšem již od poloviny 50. let na jevištích objevovaly ty moderní postupy a stylové tendence, které buď měly být dávno zapomenuty (rehabilitace meziválečné avantgardy - návrat Jana Wericha a Burianova obnova repertoáru předválečného Déčka), anebo byly donedávna prohlašovány za styl západního „úpadkového“ umění (moderní psychologické divadlo, existencialistické drama zvolna směřující k absurdnímu divadlu). Je to období, kdy vedle sebe tvoří takové výrazné režisérské osobnosti, jako byl Alfréd Radok, Otomar Krejča, Miroslav Macháček, Jaromír Pleskot, Karel Novák, Karel Jernek, Evžen Sokolovský, Miloš Hynšt a další. České divadelní umění postupně dozrává k moderní syntéze: k divadlu výrazných dramatických sdělení v osobité poetické režijní stylizaci.

Ale bylo to velmi šťastné období také pro původní drama: nadšení pro budovatelskou veselohru již dávno vyprchalo nejen z autorů, ale především ze samotných diváků. Ti měli dost her s primitivními zápletkami o velkých a ještě větších pracovních výkonech, o boji za mír a proti imperialistickým štváčům a mandelinkám – americkým broukům. Na česká jeviště se v této době dostávají stále častěji působivá dramata odrážející pochybnosti o stavu světa i mravní otřesení moderního člověka (František Hrubín, Josef Topol, Milan Kundera, Ludvík Kundera, Pavel Kohout aj.)

Jan Drda přichází v tomto okamžiku s námětem pohádkovým. Zdá se to překvapivé? Snad, ale překvapení to ve skutečnosti nebylo. Hra s pohádkovým námětem se v té době neobjevila ani zdaleka poprvé. Dramatičtí autoři - vprostřed totální krize socialistického realismu, jenž nejprve vyčerpal tvůrčí síly veskrze mladých autorů, aby záhy vylidnil hlediště - se snažili o obnovu tematického a námětového rejstříku a někdy v polovině padesátých let „objevili“ kouzlo pohádkového námětu v souvislosti s tematizací české povahy a také v souvislosti se současnými tématy. Ani to však nebyla žádná náhoda, neboť tato tematizace, rozvíjená na půdorysu žánru dramatické báchorky, má v české literární tradici již od 19. století místo trvalé. Dramatická báchorka se přece v dějinách české literatury objevuje v těsné blízkosti satirického dramatu opakovaně již od dob Klicpery a Tyla! Vzpomeňme především Vratislava Blažka a jeho pohádkovou satirickou moralitu Třetí přání (1958), ale také například satirickou feérii Spejbl na Venuši Jaroslava Janovského (1956), Pohádku z Kampy Oty Šafránka (1957) nebo nejslavnější z nich - hru Milana Uhdeho Král Vávra (1964) hranou v satirickém divadle Večerní Brno. A to mluvíme jen o těch, které stojí za zapamatování...

Drda v těžké osobní situaci, kdy se u něj prohloubilo dávné psychické onemocnění (deprese a závislost na alkoholu) a s tím spojená hluboká tvůrčí krize, navázal na tuto tendenci, jíž byl ostatně novodobým klasikem, neboť to byla právě pohádková moralita Hrátky s čertem (1945), původně psaná jako alegorie na nacistickou okupaci, která před lety odstartovala Drdův úspěch divadelního autora. Příběh o polidštění čerta (zapomenutý čert Trepifajksl se díky lásce mění v člověka), o tom, že sebevětší ďábelská lest není nad lidskou poctivost a opravdovost (Peklo versus Dalskabáty), by pro nás mohl být také v metaforické rovině osobním příběhem Jana Drdy, jehož životní příběh opisuje podobný oblouk: od prostého člověka, přes oceňovaného autora a vysokého politického funkcionáře, jenž na vrcholu tvůrčích sil zcela ztratil téma, energii i myšlenky, po autora, který v sobě zvolna objevuje lidství, poctivý grunt a v závěru života i odvahu a touhu po upřímnosti a nápravu všeobecných poměrů...

Že toto Drdovo dílo stále nevyhaslo a má co říci i naším současníkům, o tom jsme plně přesvědčeni a věříme ve stálou platnost zápletky, jež připomíná, že lidský cit, slušnost a poctivost jsou nade vše: i nad síly pekelné. Ty mohou mít schopnost ovládnout lidského jedince, který dočasně zapomene, že není na světě sám, svůj boj však prohrají, když se jim právě postaví lidskost, láska a obyčejný rozum. V tomto smyslu hra neztratila na své aktuálnosti, byť jsme museli přistoupit i k uvážlivým škrtům v textu, které drama zbavují vaty ideologie a projasňují vztahy a motivace postav. Tendenčnost v tomto smyslu se v původní autorské verzi příznačně projevuje zásadním zesměšněním náboženství a zejména katolické církve (zachováváme Drdovu zápletku, která je založena na faktu transmutace čerta Ichthuriela ve faráře v Dalskabátech, ale neakcentujeme protikatolické satirické ostří, zde bylo nutné škrtat); obdobně pracujeme jen v případě funkčnosti s narážkami na některé moderní vědecké disciplíny, které byly v té době u nás zapovězeny (např. psychoanalýza). Škrtali jsme tam, kde to bylo nutné (tímto způsobem „padla pod stůl“ zhruba čtvrtina původního textu), aby více vystoupily do popředí ty motivické linie, v nichž jde o zápas dobra se zlem, tedy o odvěký pohádkový konflikt. Sledujeme osudy jednotlivých hrdinů, kterak se snaží nepodlehnout nástrahám, jež na ně nachystal čert Ichthuriel v roli dalskabátského faráře Ignáce Louly. Zůstalo vše, co tvoří vlastní jádro Drdovy komedie a co Jan Drda dobře uměl: pohádkový námět a vtipně rozehrané situace, bez dalších významových posunů. Necháváme přitom plně znít sílu a moc Drdovy jadrné češtiny, která dokonale těží z bohatých vrstev hovorového dialektu středních a východních Čech.

Z dramaturgického hlediska sázíme při výběru tohoto kusu na poetickou tradici české dramatické báchorky s humornými dialogy i situacemi, a především na (v pozitivním slova smyslu naivní) čistotu lidových typů, které jsou skvělou příležitostí pro herce Slováckého divadla.

Inscenace vznikla pod režijním vedením Igora Stránského. Na scéně a v kostýmech Jaroslava Milfajta j.h. a s hudbou Josefa Fojty (každá postava má svou písničku) můžeme vidět Irenu Vackovou v roli rázné vdovy Plajznerky (z televizního zpracování z roku 1976 znáte v podání Jiřiny Bohdalové); Martina Vrtáčka v roli polidštěného čerta Trepifajksla alias Matesa; Vladimíra Doskočila jako poněkud senilního pekelného vládce Belzezuba; Josefa Kubáníka jako agilního všehoschopného čerta Ichthuriela, který do zašlého satanského světa marně zavádí novoty experimentálních věd, Petra Čagánka a Davida Vackeho jako pekelné byrokraty – čerty vyšší kategorie, Jiřího Hejcmana a Jitku Joskovou, kteří mohou svou polohu komediálního herectví rozvinout v postavách mladých milenců, Pavla Majkuse jako kluzkého lháře a donašeče, jenž se ohání kolem sebe ctnostmi a svátostmi jako bičem a Pavla Hromádku jako vykutáleného potulného komedianta Lupina. Zcela originální pečetí hradišťských divadelníků jsou zpívající „služební čerti“ (Alžběta Kynclová a Andrea Nakládalová).

Inscenace je vhodná pro děti. Jedním z tvůrčích záměrů bylo vyjít vstříc divákům a připravit vkusné a milé představení, na němž se může bavit celá rodina.


Libor Vodička, dramaturg.