Dům Bernardy Alby
Překlad: Antonín Přidal
„Byl to ztělesněný blesk, energie v neustálém rychlém pohybu, světelná radost, něha úplně nadlidská. Jeho osobnost byla magická a brunátná a přinášela štěstí,“ tak charakterizoval Pablo Neruda básníka, jehož hra Dům Bernardy Alby, dokončená v roce autorovy smrti (1936), je jednou z nejpůsobivějších her španělského divadla.
Všech pět dcer v domě je na vdávání. Touží po lásce a po naplnění ve vztahu s mužem. Místo manželství je ale spíš čeká osud jeptišek. Doňa Bernarda Alba po smrti manžela neústupně hlídá své dcery a ze svého domu udělá celu. Kde není řád, je chaos, kde není víra, nastupuje bezbřehost a nejistota. Stejné nebezpečí ale hrozí, když se řád stane vězením a víra nesvobodou. Do životů žen zasáhne tajemný Pepe Romano a osudům všech dá jiný směr... Nestárnoucí příběh lásky a vášně nastuduje režisér Igor Stránský, jehož prostřednictvím jste se již s F. G. Lorkou mohli ve Slováckém divadle setkat v inscenacích Krvavé svatby a Pláňky (Yermy).
Informace
| Režie: | Igor Stránský |
| Výprava: | Eva Jiřikovská |
| Hudba: | Martin Štědroň |
| Pohybová spolupráce: |
Hana Košíková j. h. |
| Dramaturgie: | |
| Premiéra: | 18. 6. 2011 |
| Délka představení: | 2:00 hod. |
Osoby a obsazení:
| Bernarda | Jaroslava Tihelková |
| Marie Josefa(Bernardina matka) | Eva Matalová j. h. |
| Angustias | Alžběta Kynclová |
| Magdalena | Klára Vojtková |
| Amélie | Andrea Nakládalová |
| Martirio | Pavlína Hejcmanová |
| Adéla | Jitka Josková |
| Poncia | Irena Vacková |
| Služka | Monika Horká |
| Prudencia | Anna Slezáková-Miková |
| Žebračka | Regina Feinbergová |
| Ženy ve smutku | Ludmila Kalabisová, Anna Viternová, Jitka Juříková, Kamila Hromková, Marie Kynclová j. h. nebo Anna Zouharová j. h., Romana Habartová j. h. nebo Magdaléna Zemková j. h. |
| Děvče | Eliška Habartová j. h. nebo Natálie Zemková j. h. |
Píseň ženců nazpívali Martin Vrtáček, Pavel Majkus, Petr Čagánek, Tomáš Šulaj, Jan Horák, David Vaculík a Jiří Hejcman.
Technické zázemí:
| Inspice: | Kamila Hromková |
| Nápověda: | Regina Feinbergová |
| Garderoba: | Ludmila Kalabisová |
| Rekvizity: | Anna Viternová |
| Vlásenky: | Jitka Juříková |
| Světla: | Ivan Vacke |
| Zvuk: | Michal Kedroň |
Servis pro média
„Zakažte ženě být ženou…“
Něžnější polovina souboru studuje Lorkovo vrcholné drama Dům Bernardy Alby.
Začátek měsíce dubna rozdělil herecký soubor Slováckého divadla na dvě netradiční poloviny. Zatímco Robert Bellan studuje Gogolovu komedii Hráči s výhradně pánským osazenstvem, něžnější část souboru připravuje jednu z nejpůsobivějších her španělského divadla s ryze dámským obsazením.
Dům Bernardy Alby je veskrze „ženská“ hra, a přesto, a nebo právě proto, je ohraničena a prosycena mužským elementem, jehož absence – ať již fyzická na scéně, nebo obrazně zastoupená v ději, funguje jen jako jeho rafinované básnické umocnění. Jediný muž v rodině – otec, zemřel, další muž – jediný nápadník a největší krasavec ve vsi – je pro pět dcer zralých na vdávání z různých důvodů nedosažitelný. Touží po něm všechny. Matka – Bernarda Alba však své dcery neústupně hlídá, svůj dům promění ve vězení a sebe v panovačnou tyranku, která nedbá o pravé city svých dcer ani své a vše podřizuje falešné morálce vesnice. Kam až bude ochotna zajít?
„Ve hře je ukryto jedno významné memento: při útlaku, při degradaci jednoho člověka druhým, nebo jedné skupiny druhou, nakonec všechno může explodovat něčím nečekaným, nevypočitatelným a nepředstavitelným. Tedy, že divno je zahrávat si s lidskou svobodou, s lidskou touhou i loajalitou, protože když se překročí určitá mez, může se stát něco, o čem nikdo dopředu netušil, že by bylo možné,“ říká o hlavním poselství hry překladatel Antonín Přidal.
Federico García Lorca patří k nejpřekládanějším španělským autorům a jeho Bernarda Alba, dokončená jen necelý měsíc před autorovým tragickým úmrtím v létě roku 1936, se stejně jako další dvě vrcholná Lorkova dramata – Krvavá svatba a Yerma - hraje po celém světě stále znovu a znovu. Ve Slováckém divadle ji diváci měli možnost vidět zatím pouze jednou, a to v roce 1986 v režii Jaromíra Pleskota a výpravě Oldřicha Šimáčka. Titulní roli tehdy ztvárnila Milada Kuncová, Poncii Hana Houbová, v rolích Bernardiných dcer se objevily např. Mirka Kolářová nebo stávající členka souboru SD – mladinká Monika Horká (tehdy pod dívčím jménem Svobodová). Tentokrát se do Bernardina uzavřeného domu vydá režisér Igor Stránský, pro nějž bude titul dovršením režijní lorkovské trilogie: v roce 1992 nastudoval Lorkovu tragédii Krvavá svatba a o deset let později Pláňku/Yermu; obě ve výpravě Petra Dosoudila a s hudbou Martina Štědroně. „Lorca je můj nejmilejší autor a vždycky jsem věřil, že po Krvavé svatbě a Yermě nastuduji i Bernardu Albu. Na této hře mě nesmírně vzrušuje základní myšlenka: zakažte ženě být ženou a zakažte člověku být člověkem…., “ doplňuje Igor Stránský. V připravované inscenaci se můžete těšit na celý dámský soubor, obohacený o hostující Evu Matalovou v roli Bernardiny matky Marie Josefy. Titulní roli Bernardy ztvární Jaroslava Tihelková. Mužského zástupce inscenačního týmu doplní po režisérovi do třetice ještě skladatel Martin Štědroň, zbytek týmu už je opět ženský: autorkou výpravy je Eva Jiřikovská, pohybovou stránku zaštítí Ladislava a Hana Košíkovy, dramaturgyní inscenace je Iva Šulajová. Premiéra Domu Bernardy Alby se uskuteční 18. června.
-iš-
Slovo dramaturga
Vrcholné drama španělského básníka a dramatika Federika Garcíy Lorky je v pořadí třetí autorovou hrou v režii Igora Stránského, jenž v předchozích sezónách inscenoval už dvě neméně významné (Krvavá svatba - 1992, Pláňka/Yerma – 2002). „Lorca je můj nejmilejší autor a vždycky jsem věřil, že po Krvavé svatbě a Yermě nastuduji i Bernardu Albu. Na této hře mě nesmírně vzrušuje základní myšlenka: zakažte ženě být ženou a zakažte člověku být člověkem…., “ říká režisér.
Děj hry se otevírá v momentě, kdy zemřel jediný muž v rodině – otec pěti dcer zralých na vdávání. Místo svatebních zvonů je ale čeká osm let smutku. Pouze nejstarší dcery, která byla otcova nevlastní, se však neústupné omezení netýká, bude se vdávat, a to za největšího krasavce ze vsi. Touží po něm ale všechny ostatní. Matka – Bernarda Alba - své dcery neústupně hlídá, svůj dům promění ve vězení a sebe v panovačnou tyranku, která nedbá o pravé city svých dcer ani své vlastní a vše podřizuje falešné morálce vesnice. Kam až bude ochotná zajít? „Ve hře je ukryto jedno významné memento: při stupňované degradaci jednoho člověka druhým, jedné skupiny druhou, může vše explodovat něčím nečekaným, nevypočitatelným a nepředstavitelným; je ošidné a zkázonosné zahrávat si s důstojností lidské bytosti, s její svobodou a loajalitou, s její pokorou a trpělivostí, s nejpřirozenějšími touhami a potřebami, které dělají člověka člověkem. To je srozumitelné a aktuální v každé společnosti na světě, nesvobodné i svobodné. Proto Lorkovo drama nemůže zestárnout,“ řekl o hlavním poselství hry překladatel Antonín Přidal.
Federico García Lorca patří k nejpřekládanějším španělským autorům a jeho Bernarda Alba, dokončená jen necelý měsíc před autorovým tragickým úmrtím v létě roku 1936, se stejně jako další dvě vrcholná Lorkova dramata – Krvavá svatba a Yerma - hraje po celém světě stále znovu a znovu. Ve Slováckém divadle ji diváci měli možnost vidět zatím pouze jednou, a to v roce 1986 v režii Jaromíra Pleskota a výpravě Oldřicha Šimáčka. Titulní roli tehdy ztvárnila Milada Kuncová.
V současné inscenaci uvidíte ve výpravě Evy Jiřikovské, s hudbou Martina Štědroně a choreografií Hany Košíkové Jaroslavu Tihelkovou v titulní roli Bernardy Alby, Irenu Vackovu a Moniku Horkou v rolích Bernardiných služebných, hostující Evu Matalovou jako Bernardinu matku Marii Josefu a Alžbětu Kynclovou, Kláru Vojtkovou, Andreu Nakládalovou, Pavlínu Hejcmanovou a Jitku Joskovou v pětici Bernardiných dcer.
„Dokonalá herecká souhra. Od mimických detailů, póz, charakteristik mezi slovy, až po dialogy plné zámlk, vyhrávání vztahů mezi replikami. Velebnost pokory, výbušně strojený poklid, později exprese extatické nenávisti. Bravo! (…) Všemu vévodí Bernarda Jaroslavy Tihelkové. Přísná, neústupná, vlastní život bez muže zatracující, a dcery v pokrytectví víry do zhouby vedoucí. S ostatními osmnáct žen a dívek na jevišti. Nevídané. Jedinečné. Neopakovatelné. Krásné.“, napsal o inscenaci Igora Stránského recenzent Jiří P. Kříž.
-iš-













