Radek Balaš: Slovácké divadlo by si muzikál Donaha! před lety nemohlo dovolit

Radek Balaš patří mezi nejuznávanější muzikálové režiséry u nás. V poslední době na sebe upozornil například realizací muzikálu Cikáni jdou do nebe v pražském Divadle Bez zábradlí, nebo v Mostě uvedeném muzikálu Řek Zorba. Diváci Slováckého divadla jej znají jako tvůrce muzikálu Pokrevní bratři, jako choreograf se podílel například na hudební komedii Na tý louce zelený. Před dvěma lety na scénu uherskohradišťského divadla přivedl Šakalí léta a po velkolepém úspěchu jej vedení divadla oslovilo opět, tentokrát, aby nastudoval muzikál Donaha! Jeho premiéra připadne na sobotu 2. dubna.
Máte za sebou celou řadu muzikálových titulů, znáte současnou muzikálovou scénu. Jak vás napadlo uvést Donaha! a proč padla volba právě na Slovácké divadlo? O muzikálu DONAHA jsem se dozvěděl díky své ženě, která mi přivezla z divadelního turné po Japonsku cédéčko s hudbou. Bylo mi nad slunce jasné, že v ruce držím nádherný titul moderního hudebního divadla a začal jsem jej nabízet různým divadlům. Zdejší dramaturgie zareagovala na hru vstřícně, a tak bude první uvedení na Moravě patřit právě Slováckému divadlu. Na realizaci jste se připravoval velmi důkladně. Prozradíte, co všechno jste viděl, přečetl, nastudoval? Pochopitelně jsem studoval především původní britský film THE FULL MONTY, podle něhož byl muzikál napsán. Měl jsem už téměř zakoupenou letenku do Londýna, kam jsem se za jeho divadelní podobou hodlal vypravit. Ale Jolana Schofield-Izbická (módní návrhářka, která je autorkou kostýmů pro naši inscenaci) mi to v posledním okamžiku rozmluvila. Právě se z Londýna vrátila a přivezla špatnou zprávu – muzikál už se nehraje. Prosurfoval jsem tedy všechny webové stránky na toto téma, do nekonečna poslouchal hudební čísla a snažil se najít možnosti, které skýtají. Navštívil jsem dokonce klasické Strip Show CHIPPENDALES, abych poznal atmosféru takového vystoupení a pochopil motivaci žen, které tato vystoupení navštěvují. Byl to vskutku bizarní zážitek. Pražský Palác kultury, kde kdysi řečnili Milouš Jakeš s Gustavem Husákem, opanovala parta osmahlých amerických hochů, kde ten nejmenší měřil 185 cm a za jekotu dvanácti stovek žen se vysvlékali jako v Las Vegas. Ještě nikdy v životě jsem nebyl obklopen takovou přesilou něžného pohlaví. Mužů v publiku – včetně mne – jsem tam napočítal jen sedm! Donaha! je ale americký muzikál vycházející ze známého a populárního britského filmu. V čem se od něj liší? Liší se v mnohém. V Anglii je například tento film tak známý a populární asi jako u nás komedie S tebou mě baví svět. Britové důvěrně znají osudy všech postav a dokáží souvisle citovat celé dialogy. Američtí autoři přenesli děj z Sheffieldu do Buffala a kdo někdy navštívil Velkou Británi i USA, tak si jistě okamžitě vybaví onen obrovský rozdíl jaký mezi těmito dvěma kulturami – ač mluvícími stejným jazykem – ve skutečnosti je. Vydalo by to na celý esej. Britský film je víc realističtější, se silným sociálním akcentem. Americký muzikál zase využívá všech trumfů hudebního divadla. Servíruje nám vtipnou komedii, okořeněnou lechtivým tématem, kde si sentiment a realizace „amerického snu” podávají ruku třeba i v jedné scéně současně. Muzikál je stejně jako film vtipný, místy dojemný, místy i trochu krutý. Který motiv máte nejraději vy? Když vezmete všechny jmenované prvky, dáte je do zkumavky a zatřepete s nimi, vznikne vám chemická směs, kterou lze nazvat tragikomedií. Je to můj nejoblíbenější žánr, protože se nejvíc podobá životu. Život taky není pořád jenom sranda, ale ve svých nejsvětlejších okamžicích se umí vzedmout až k muzikálové velkoleposti. Tragikomedie má nejblíže k tomu, čemu William Shakespeare ústy Hamleta říká – divadlo je zrcadlo nastavené lidem, aby věděli, jací jsou. A muzikál DONAHA je zrcadlo nastavené opravdu nekompromisně. Nejde tu však jenom o nahotu tělesnou. To, co se tu odkrývá skutečně nadoraz, není genitál, ale lidská duše. Jste známý tím, že se obklopujete prvotřídními spolupracovníky. Koho jste do svého týmu pozval tentokrát? Musím vyzdvihnout především přínos Petra Maláska, který dal dohromady tým nejlepších muzikantů a kvalitně nahrál technicky náročnou jazz rockovou hudbu. Velkou zásluhu mají také korepetitor David Burda a moje báječná pomocnice v choreografii Saša Vronská. Inscenaci obléká Jolana Schofield-Izbická (o ní byla už řeč) a scénu vytvořila Michaela Hořejší, pro kterou je to první muzikál, takže si počkejme, čím nás překvapí. Herce čeká náročná práce. Dovolíte nám nehlédnout pod pokličku? Co jste si na ně všechno vymyslel? Myslím, že se v této inscenaci dotkneme ve Slováckém divadle pomyslných hranic interpretačního maxima. Krom toho, že herci musí dokonale zvládnout psychologické typizace svých postav, musí také umět dobře zpívat, tančit, hrát basketbal, skákat salta o stěnu, bubnovat na barely, stepovat na klavírním křídle, boxovat v ringu, zvládnout promenádu ve spodním prádle a k tomu všemu po nich režisér ještě chce, aby se svlékli do naha. Znáte snad podobnou hru se stejným výčtem úkolů? Já ne, a to i přesto, že jsem inscenoval přes čtyřicet muzikálů. A ještě jsem zapomněl dodat, že tohle všechno museli herci zvládnout za pouhých deset týdnů v době, kdy republiku ochromila chřipková epidemie. S uherskohradišťským souborem pracujete téměř pravidelně. Dokážete pojmenovat jak se soubor vyvíjí? Zatím se součet všech prvků, které tvoří strukturu divadelního organismu, jednoznačně udržuje ve sféře kladných čísel. Tím chci říci, že se tu při realizaci inscenace setkávám s větším počtem kladných, než záporných zkušeností. Takový muzikál jako je DONAHA by si Slovácké divadlo před takovými šesti lety vůbec nemohlo dovolit. To jsme byli rádi, že jsme splácali komorní verzi HELLO, DOLLY! A to už jsme měli jazyk na vestě. No, a vidíte. Dnes se hraje ve Slováckém divadle broadwayský muzikál nového tisíciletí. Jediným problémem, na který muzikálový žánr často naráží, je problém financování. Nedostatek peněz ovlivnil také přípravu muzikálu DONAHA. Některé ze scénických triků jsme musely buďto úplně vypustit nebo je nahradit lacinější verzí, což je škoda. Teď, když je Slovácké divadlo druhým nejlepším divadlem v republice, by si jistě od příslušných institucí zasloužilo nějakou viditelnou odměnu. Své město a svůj region totiž reprezentuje vskutku příkladně! Mnohé diváky provokuje název muzikálu a nabízí se tedy otázka, jak to s nahotou nakonec bude. Půjdou herci skutečně donaha? To je jediná otázka, na níž vám neodpovím. To je jako kdybyste v detektivce chtěl po autorovi, aby na záložce prozradil vraha. Přijďte a uvidíte! Kdo je režisér Radek Balaš Radek Balaš se narodil v Brně, od dětství herecky účinkoval v Divadle Husa na provázku (např. v uznávaných inscenacích Bolka Polívky). Vystudoval hudebně dramatický obor Státní konzervatoře, režii na JAMU, studoval step (je mistrem Československa za rok 1989, v roce 1995 získal druhé a v roce 1999 třetí místo na Mezinárodní stepařské soutěži), jazzový tanec a choreografii u proslulého Franka Towena. Spolupracuje s televizí, s mnoha divadly po celé republice (např. pražské Národní divadlo, Semafor Jiřího Suchého, Klicperovo divadlo Hradec Králové a další), je podepsán pod celou řadou známých muzikálů (Hair, Cikáni jdou do nebe, Řek Zorba a další). Ve Slováckém divadle se v roce 1991 uvedl úspěšnou inscenací Kniha džungle a od té doby se do něj pravidelně vrací, ať už jako režisér nebo jako choreograf. Jako režisér v Uherském Hradišti nastudoval muzikály Pokrevní brati a Šakalí léta. Oba získali ceny diváků i odborné kritiky. Druhý jmenovaný se dočkal téměř šedesáti vyprodaných repríz.