Martino, inscenace, kterou se svým týmem připravuješ pro naši Malou scénu, prošla nelehkými chvílemi, když onemocněl představitel jedné ze stěžejních rolí Jirka Hejcman. Byly to nelehké chvíle i pro tebe osobně coby režisérku?
Do jisté míry ano – musela jsem změnit plány a to vlastně ne poprvé. Původně se totiž Krabaret měl zkoušet na podzim 2014. Pak jsme se s divadlem domluvili, že by bylo z organizačních důvodů lepší ho připravit už na jaře. Souhlasila jsem, i když to znamenalo, že rozzkouším jeden projekt v Praze, pak odjedu do Hradiště a po premiéře se zase vrátím dokončit práci v Praze. Ovšem Jirkovou nemocí se tento plán znovu zkomplikoval, takže jsem pak vlastně dělala dvě věci zároveň, což při vzdálenosti Praha – Hradiště nic příjemného není. Zkoušení pak tím pádem neprobíhalo kontinuálně, ale vždycky v několikadenních cyklech, pro herce i ostatní zúčastněné bylo únavné vždycky znovu nahodit energii. Získali jsme sice trochu zkoušek navíc, ale zase dost času ztratili díky takovému tomu vzpomínání „jak to vlastně minule bylo“. Tomu se člověk úplně neubrání i když si udělá poznámky, i když se snaží se připravit. Prostě tělo si to už nepamatuje, společná energie, souhra, to se všechno musí zase obnovit a chvíli to trvá. Ale pevně doufám, že na výsledku to nebude vidět.

Premiéra se odložila. Může být na takové situaci i něco pozitivního?
Jak jsem už říkala, pozitivní je, že člověk získá čas – a ani tak ne ve smyslu těch pár zkoušek navíc, ale že všechno může v klidu a s jistým odstupem promyslet. 

Jirka se vrátil ke svým rolím a zkoušení Frašky à la krab pokračuje. V jaké jste nyní fázi?
Nyní nás vlastně čeká už jen generálkový týden. A to je takové divné období, kdy se mi o inscenaci vždycky mluví nejhůř. Dost už je ztraceno, ale ještě nic není vyhráno :-)

Můžeš o práci, zkoušení a o celé inscenaci prozradit více? Co mají diváci očekávat, jaký charakter, styl divadla, jaký příběh?
Milan (Šotek, autor textu divadelního a textů písní, pozn. red.) se přihlásil do rezidence, kterou divadlo vypsalo jako „kabaret nebo původní hru pro mladé publikum“. Poradil si s tím šalamounsky a napsal obojí. Je to tedy kabaretní večer, jak má být, s vtipnými skeči i s písničkami, zároveň se jím však vine komediální milostná linka mladého páru, který řeší problémy s láskou. Hudbu složil Přemysl Rut, Milan se hlásí k odkazu Semaforu, Divadla Járy Cimrmana a Studia Y. Zároveň je to text, který ale opravdu bere zřetel na původní zadání, to znamená, že se obrací k mladšímu publiku. Je to tedy myslím takové příjemné pokračování české divadelní tradice…

Režírovala jsi u nás na Malé scéně Little Sister a poté na velkém jevišti Emilii Galotti. A to už jsi čekala miminko. Ono to už asi miminko úplně není, že? Prozraď divákům, jak se jmenuje a jak se mu (jí) daří…
No miminko už to opravdu není. Mezitím je z ní předškolák! Jmenuje se Karin, jsou jí čtyři a letos se se mnou do Hradiště na chvíli vrátila. Moc se jí tu líbilo a už se těší na premiéru! Líbili se jí totiž strejdové a tety v kostýmech krabů a tresek.

Stále bydlíte v Praze a stále vedeš Divadlo LETÍ? Jakým dalším aktivitám se věnuješ?
Bydlíme u Prahy v malém městečku Kouřimi, kde má Karinka babičku, což je velká výhoda. Bez ní bychom to špatně zvládali. Ano, jsem stále umělecký šéf Divadla LETÍ, vedle toho působím na pražské DAMU, od jara jsem také kmenový režisér Českého rozhlasu. Momentálně jsem pracovně moc spokojená. Je to pestré a vesměs zábavné.

Divadlo LETÍ zpracovává současné texty. Jak k tomu došlo? Vybrala sis nově vznikající hry jako své životně-pracovní téma? Z jakých důvodů?
Současné texty mě zajímaly už během studií na DAMU. A když jsem pak brzy po škole přišla do LETÍ, stala se z toho taková posedlost. Nevím, jestli mě to bude bavit celý život, ale dost možná, že ano. Věnuju se současné dramatice hodně i na DAMU a v rozhlase. Je to dobrodružné hledat nové texty a autory, které tady třeba ještě nikdo nezná. Současné texty se často úplně bezprostředně vyjadřují k naší realitě, experimentují, snaží se o reflexi současného života, to mě na nich baví.

Jaké máš pracovní (chceš-li, prozraď i osobní) plány do budoucna?
Pracovních plánů je hodně. S Divadlem LETÍ jsme teď začali realizovat nesmírně zajímavý projekt podle trilogie katalánského autora Esteve Solera „Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii“. V červnu jsme ho uvedli v pražské galerii DOX a šlo vlastně o takovou interaktivní divadelní bojovku. Diváci chodili galerií, kde si sami vybírali, na které příběhy z té trilogie se půjdou podívat. Ty se odehrávaly současně na mnoha místech a měly podobu činohry, loutkového divadla, stínového divadla, taneční performance nebo třeba filmu, zvukové instalace apod. Mělo to velký úspěch, takže teď připravujeme pokračování pro Plzeň, Bratislavu a Wroclav.
Vedle toho mám před sebou několik dalších divadelních inscenací, moc se těším například do Českých Budějovic, protože tam si jednou odpočinu od současných her. Čeká mě totiž zkoušení dramatizace románu mého oblíbeného britského humoristy P. G. Wodehouse.
No a těším se i na své studenty na DAMU, těším se na kolegy z rozhlasu…
Úplně nejvíc se ale těším na všechny chvíle, kdy se mi podaří z práce utéct a být se svou Karin.