Tento absolvent Střední umělecko-průmyslové školy v Uherském Hradišti (obor užitá a dekorativní malba u profesorů Vladimíra Hrocha, Jana Blažka, Karla Hofmana a Josefa Berana), je od roku 1989 členem SČVU, od roku 1992 členem Unie výtvarných umělců a teoretiků jihovýchodní Moravy a od roku 1996 členem Sdružení Bienále Brno. Po absolvování střední školy nastoupil do podniku Výstavnictví Zlín (pobočka Brněnských veletrhů). Poprvé se výrazněji představil na výstavě mladých v roce 1966 a poté o dva roky později na Salonu 68 v Domě umění ve Zlíně. Doposud připravil kolem čtyř desítek autorských výstav převážně na Slovácku a jihovýchodní Moravě, ale také v Ostravě, Vsetíně, Praze, Havířově. Často se zúčastňuje kolektivních výstav, a jen pro připomenutí mu na Mezinárodním veletrhu výtvarného umění v Českých Budějovicích v roce 2010 byla udělena Czech art Festivalu v kategorii malba.
Jeho tvorba vychází z reality, ale je ozvláštněna imaginací, sněním, něhou a hledáním krásy. Krajinářskou tematiku časem vystřídaly figurální kompozice (s akcentem na lyricky ztvárněné ženské motivy) a zátiší. Rukopis osciloval od poetického popisu reality přes zvýraznění subjektivního pocitu až k intimnímu sdělení nálady. V prvních letech se Hudečka lehce dotkly vlivy surrealismu a imaginativních proudů. Často se také inspiroval svými pobyty v zahraničí. Bylo jen otázkou času, kdy se námětově zaměří i na folklorní tradici – výrazně se tak stalo kolem roku 2007. Jak uvádí publicista Jiří Jilík: „Malíř se vrhá do tohoto světa – řečeno s jistou nadsázkou – takřka lačně, jakoby se náhle nemohl nasytit barev, tónů a pohybů, oněch živlů, z nichž je tento svět folkloru utvořen. Vrací se ke kořenům, uvědomujíce si, že krev není voda a že naše ztotožnění se s místem, kde žijeme, je součástí pocitu životního naplnění. Malíř nehledá etnografický detail, ani dramatický výjev, spíše se nechá okouzlit barevnou harmonií."
Častým námětem jsou Zdeňku Hudečkovi muzikanti a zpěváci – Martin Hrbáč, Jiří Pavlica, Luboš a Dušan Holých, František Okénka, Petr a Jura Petrů, Martin Zálešák a další. Slovácko (v poslední době hlavně Horňácko) a Valašsko jsou Hudečkovy oblíbené regiony. Díla inspirovaná folklorní tradicí přinášejí osobitý pohled na dané téma, nevšední kompozici s dominantním detailem (hlavním námětem) a zdobnými vedlejšími motivy. Neotřelé výtvarné postupy dokreslují figurální interpretaci. Výsledný obraz má šanci oslovit jak příznivce tradičnějšího pojetí výtvarného umění, tak zastánce modernějších směrů.

Zdeňku, v minulosti vytvořili ceny pro anketu Největší z pierotů jak regionální autoři (Lenka Jurečková, Petra Baroňová, Milan Raška, Zdeněk Targus Červinka, František Pavlica, Jan Botek a další), tak autoři významnější v širším kontextu (např. Ida Vaculková, Karel Beneš, Vladimír Suchánek, Vladimír Groš, Bořek Zeman). Jak se v této společnosti cítíš?
V tomto okamžiku mě napadá, že bych se mohl cítit jako Jiří Suchý, když se ve známé písničce ocitl mezi Salvadorem Dalím a Františkem Tichým… Všechny uvedené autory pochopitelně znám, ale neznám jejich práce pro anketu. Ale cítím se dobře!

Figury Pierota, Kolombíny a Harlekýna jsou typické. Jak jsi přistupoval k jejich ztvárnění?
Musím se přiznat, že když dostanu nové téma, vždy se k němu snažím přistupovat nějak nově, v tomto případě atypicky, jak formou malby, tak adjustáže. Proto se dotýkám lehce surrealistického pojetí, abych tak vyjádřil podstatu daného zadání. Ve všech případech jsou to oleje na plátně s kombinací sololitu, v případě Harlekýna a Kolombíny ve tvaru kosoobdélníku, který vychází z dekoru kostýmu. Pojetí navazuje na moji původní tvorbu z let sedmdesátých.

Sleduješ produkci Slováckého divadla, pro jehož umělecké výsledky je anketa vyhlášena?
Sleduji a vítám, že dramatugie SD se zaobírá širokým spektrem divadelních žánrů., což vyžaduje mimořádnou připravenost jak režisérů, tak herců. A diváci – ti patří mezi nejlepší v celonárodním měřítku. To mohu potvrdit již od roku 2008, kdy jsem ve foyer divadla vystavoval. Myslím si, že velkými hitem SD byla a je spolupráce Josefa Kubáníka s vynikající herečkou Květou Fialovou. Aktuálně mě zaujala inscenace Facka aneb Gottwaldovy boty režiséra Břetislava Rychlíka, hradišťského rodáka, nyní Brňáka, která se dotýká i neblahé historie hradišťské věznice z padesátých let. Inscenace uspěla i v Praze, kde ji viděla řada známých osobností kulturního světa, pokud vím, v Uh. Hradišti se líbila ministru kultury Danielu Hermanovi.

Co tě ještě ve Slováckém divadle zaujalo?
Obdivuhodné jsou Rychlé šípy, zatímních 400 repríz, to je skutečně rarita. Vím, že v roce 2015 slaví Slovácké divadlo 70. výročí svého založení – chtěl bych divadlu a jeho tvůrcům popřát hodně tvůrčí invence, spokojených diváků a pochopitelně zdraví… A poděkovat řediteli Igoru Stránskému, který dlouhá léta soubor úspěšně vedl a přivedl jej mezi nejlepší divadla v republice. Novému řediteli Michalu Zetelovi pak přeji, aby kolektiv udržel na této vysoké úrovni. A pochopitelně blahopřeji těm interpretům a tvůrcům, kteří na Divadelním plese převezmou ceny ankety Největší z pierotů. Byla pro mě čest tyto ceny vytvořit.

Autor: Miroslav Potyka