William Shakespeare
Othello

Jeden z největších příběhů vášně, žárlivosti a zrady ve zbrusu novém překladu Jiřího Joska

Od napsání jednoho z nejproslulejších dramat velkého Alžbětince uplyne v příštím roce přesně 400 let. Příběh lásky mladého páru, která ztroskotá ani ne tak na zdánlivě nepřekonatelných společenských, sociálních a rasových rozdílech, jako na zcela prosté, obyčejné lidské závisti, je ale současný pořád. Právem také oslovuje diváky a inscenátory provokuje k novým a novým zpracováním.

Překlad: Jiří Josek
Režie: Igor Stránský
Scéna: Miroslav Malina j. h .
Kostýmy: Eva Jiřikovská j. h .
Hudba: Martin Štědroň
Choreografie: Ladislava Košíková j. h .
Šerm: Antonín Nožička j. h .
Dramaturgie: Iva Šulajová

Premiéra: 6. a 7. září 2003

Délka představení: 3 hodiny

Hradišťská inscenace Othello patří nejvíce Jagovi
...Inscenaci dominuje výkon Tomáše Šulaje v roli Jaga. Mladý herec je předpisově ďábelský manipulátor a pokušitel. Šulaj ovládá proměnu rychlého slovního i gestického střihu. Dokáže být jako chameleón, každou chvilku vybarvený jinak...
L. Mareček, MF Dnes - 18.9.2003

Činy Othella odměřuje kyvadlo času
...V Hradišti sáhli po zbrusu novém překladu Jiřího Joska, který obdařil smutného černého hrdinu bohatým, avšak veskrze současným, na mladé diváky cíleným, živým jazykem. Zajisté může vadit, že namísto o Maurovi nebo o mouřenínovi je Othello rovnou pojmenován černochem, negrem, ale vždyť to přece odpovídá duchu Shakespearova díla, o jehož rasové toleranci si nemusíme dělat iluze...
J.P. Kříž, Právo - 21.10.2003

Slovácké divadlo zahájilo 59. sezonu Othellem
...Režie Igora Stránského se soustřeďuje jak na prokreslení vztahů mezi Othellem, Jagem a Desdemonou a na jejich psychologickou i emoční motivaci, tak na efektní divadelní podívanou (šermířské scény, "souboj" Othella s figurínou, rozetnutí růží...). Výtečně využívá mobilnosti Malinovy scény i Štědroňovy hudby pro inscenačně vyvážený jevištní tvar..."
M. Potyka, Slovácké noviny - 17.9.2003

Fotogalerie

Pramen Othella
Podle tehdy běžných autorských zvyklostí Shakespearových současníků vypůjčoval si také Shakespeare příběhy z mnoha zdrojů: z historie, mytologie, legend, beletrie i dramat, které přepracovával. Obvykle splétal dohromady několik zápletek, budících zprvu zdání, že spolu nesouvisejí, ale postupně, jak se blíží rozuzlení, splývají, takže řešení jedné zápletky řeší zároveň další (Othello je tu výjimkou v jasné, nekomplikované zápletce bez dějových
digresí).
Inspirační zdroj Othella je tedy také nepůvodní; byl převzat z novely Itala Giraldiho Cinthia. Cinthiova kniha z roku 1566, nazvaná Hecatommithi (neboli Sto povídek), byla pro řadu alžbětinských a jakubovských dramatiků bohatou zásobárnou zápletek a Shakespeare se jí inspiroval např. také v hořké komedii Oko za oko.
V Othellovi se Shakespeare přidržuje Cinthiova příběhu velmi těsně:
zachovává prostředí děje - Benátky a Kypr - a přejímá i hlavní obrysy zápletky - závistivý praporečník očerní Maurovu ženu, zde "Disdemonu" (jediné jméno přejaté Shakespearem ze Cinthiovy novely znamená řecky "neblahá"), obviní ji ze záletnictví a tím vzbudí kapitánovu žárlivost. Ten pak spolu s praporečníkem vymyslí zákeřnou vraždu: umlátí nešťastnou Disdemonu punčochou napěchovanou pískem a vše nastraží jako nešťastnou náhodu
propadlého stropu v ložnici, který údajně ubohou Maurovu choť zavalil.
U Cinthia pak dále zrádný praporečník Maura za vraždu obviní, ten však se k ní i přes veškerá mučení nepřizná, a je proto pouze doživotně vypovězen z republiky. Praporečník je sám při dalším nečestném činu zajat a vězněn a při mučení puká jeho bídné tělo ve dví...

První provedení Othella se konalo 1. listopadu 1604 jako pohostinské vystoupení divadla, jehož byl Shakespeare členem, před královským dvorem ve whitehallské Hodovní síni.

Zbrusu nový překlad Othella
Nespornou výhodou překladu oproti neměnnému originálu je možnost reagovat na vyvíjející se mateřskou řeč. Svádí nás to obecně označit ty starší překlady, nepochybně velmi kvalitní a často dosti doslovné, jako "poetičtější", mnohé jejich výrazy už nám znějí archaicky, a při moderní režijní vizi tudíž těžko použitelné. Za všechny jmenujme alespoň překlad J. V. Sládka nebo geniální překlad E. A. Saudka.
Novější překlady se snaží svým slovníkem přiblížit modernímu cítění a často též odstranit zavádějící vrstvu nivelizující Shakespearův mnohotvárný jazyk. Jako první se o to v r. 1971 pokusil Břetislav Hodek a sklidil šok jak u některých diváků, tak u kritiky. Zbavil totiž text romantického přítmí a vyzvedl tak surovost a cyničnost originálu;
v souladu se Shakespearem užil Hodek mnohem "otevřenějších" a "kořeněnějších" výrazů, které bývaly dříve v překladech "upravovány". Po Břetislavu Hodkovi přeložili Othella ještě např. Alois Bejblík, Antonín Přidal a Martin Hilský.
Pro naši inscenaci jsme zvolili zbrusu nový, dosud neuvedený překlad Jiřího Joska, dokončený na začátku letošního kalendářního roku. Mělo to pro nás tu výhodu, že jsme skrze své konzultace přímo s překladatelem měli možnost výsledný text v mnohém ovlivnit a přizpůsobit našim potřebám. Překlad nám byl tedy ušit "na míru". A naopak naše námitky a postřehy odvozené ze zkoušení hry budou snad překladateli nápomocné při chystaném knižním vydání Othella. Jiří Josek soustavně překládá, vydává a distribuuje Shakespearovy
texty v dvojjazyčné edici (možnost srovnání českého překladu s originálem) ve vlastním nakladatelství Romeo. Zatím vydal deset svazků, tedy více než čtvrtinu Shakespearových her;Othello by měl knižně vyjít ještě letos.
Jiří Josek není v našem divadle neznámý. V roce 2000 se zde hrál jeho překlad Romea a Julie.
-i š -