Jan Adámek

Rozhovor, který právě budete číst, jsme uskutečnili několik dní před prosincovou premiérou pohádky Ivy Peřinové, a tudíž se "nevešel" do lednového čísla. Doufejme, že pro vás - čtenáře únorového Zpravodaje - nebude neaktuální a že v něm alespoň trochu dozní atmosféra vrcholících příprav Pohádky do dlaně. Hostem Slováckého divadla je tentokrát choreograf Jan Adámek . Divákům, kteří důkladně pročítají divadelní programy, bude jeho jméno jistě povědomé, protože už ve Slováckém divadle jednou hostoval, a to při inscenaci Sen noci svatojánské. Protože tenkrát k rozhovoru nedošlo, představíme vám tohoto mladého umělce teď. Jan Adámek absolvoval v roce 2002 Janáčkovu akademii múzických umění a dnes na téže škole pokračuje v doktorském studiu. Hrál nebo hraje v inscenacích Evžen Oněgin (Studio Marta, Činoherní klub, Městské divadlo Zlín), Tom Sawyer (Divadlo Polárka), Babička (Divadlo Husa na provázku), Bajaja (Městské divadlo Zlín) a mimo jiné řídí reklamně produkční agenturu.

Jak jste se dostal k herectví a choreografii?
Od sedmi let jsem navštěvoval divadelní kroužek na Lidové škole umění a pak jsem působil v amatérském divadle Domino, které vedla Nika Štěpánková. Paní Štěpánková mě také připravila ke zkouškám na JAMU. Studoval jsem činoherní herectví v ateliéru profesora Josefa Karlíka a přitom jsem dělal pomocnou vědeckou sílu na akrobacii u docenta Petra Šmolíka (pozn. red. mim, gymnasta, pedagog). Bavilo mě vyučovat akrobacii a na popud pana Šmolíka jsem se přihlásil k postgraduálnímu studiu zaměřeném na hereckou a pohybovou tvorbu. Čistě tancem se nezabývám, a proto bych místo titulu "choreograf" použil přesnější výraz - pohybová spolupráce.

Naznačil jste, že vaše práce se zaměřuje na pohyb herce na jevišti. Můžete nám vysvětlit, co konkrétně si pod těmito definicemi máme představit?
Nejedná se ani o akrobacii ani o "tělocvik", ale o koordinovaný pohyb, jakési logické vyústění herecké akce, které pohybu předchází. Přitom je velmi důležitá i fyzická výbava herců.

Věnoval jste se spíše herectví. Jak tedy došlo k tomu, že jste byl ve Slováckém divadle přizván k "neherecké" spolupráci?
Ve Slováckém divadle byli v angažmá někteří spolužáci z JAMU, kteří se o mně zmínili režisérovi Peškovi v momentě, kdy hledal vhodného "choreografa" pro Sen noci svatojánské. Sešel jsem se s ním a zjistil jsem, že sdílíme společný názor na věc. Protože jsme se domluvili na pohybu, a nikoliv na tanci, tak jsem přijal nabídku ke spolupráci.

S Ladislavem Peškem pracujete podruhé. Dalo by se očekávat, že vám tento režisér vyhovuje, proč?
S Láďou se mi dobře spolupracuje, protože mi dává prostor k práci s hercem nejen po pohybové, ale i po herecké stránce. V procesu tvorby je dobré, že konkrétní pohyb můžu vysvětlovat přes hereckou situaci. U Ládi se mi navíc líbí, že ve všech složkách jde o týmovou práci, a ne o individualistické vytváření inscenace.

Co říkáte na soubor Slováckého divadla?
Zpočátku (u inscenace Sen noci svatojánské) jsem měl strach, jak mě přijmou, jestli mě vůbec budou brát, protože jsem "mladý". Pak jsem zjistil, že jak mladší, tak i starší členové souboru chtějí především pracovat, a můj věk v tom nesehrává roli. Pro mě bylo důležité, že zkoušeli se zaujetím, a doufám, že i s radostí.

Kdybyste měl srovnat své působení v inscenacích Sen noci svatojánské a Pohádka do dlaně, čím by se od sebe lišilo?
Sen noci svatojánské byl vlastně také pohádka, neboť v něm vystupovali skřítci a víly. Herci však nadpřirozené bytosti hráli jako reálné lidské postavy. (Z lidského charakteru jsme chtěli vymanit pouze představitelku Puka.) Podle charakteru postav jsem hledal míru stylizace pohybu. Vycházel jsem z toho, že pohyb je na rozdíl od hlasu univerzální jevištní řeč. V pohádce jsem si - na rozdíl od Shakespearovy komedie - víc "hrál" s typem a stylizací postav. Pro personifikované postavy Jara, Léta, Podzimu a Zimy jsem hledal gesta tak, aby bylo vše srozumitelné pro nejmenší diváky tzn., že jsem se vyhýbal dvojsmyslům a jakýmkoliv nejasnostem. V pohádce byly také více než ve "Snu" používány rekvizity a takřka prázdný prostor scény musel být zaplněn děním, které postavy vyjadřovaly především skrze tělo.

Co se vám líbí na Pohádce do dlaně?
Na téhle pohádce se mi líbí, že se v ní kombinuje několik prostředí, které si hlavní postava vysní. Líbí se mi i vtip s Hercem, který poníženě hraje "křoví", přestože je to ta největší role. Navíc je tu skvělá hudba, kostýmy apod. Pro mě osobně je tahle pohádka výzva, neboť je i technicky náročná. Musel jsem přijít např. na to, jak ztvárnit "vypařování" vody apod. (úsměv)

Máte rád pohádky?
Mám rád klasické filmové pohádky např. Pyšnou princeznu. Jinak mám rád "pohádky pro dospělé", tedy tzv. fantasy - speciálně J. R. R. Tolkiena a Terryho Pratchetta.

Za rozhovor děkuje Hana Hložková

(Převzato ze Zpravodaje Uherského Hradiště - Únor 2005)