Radek Balaš

"V DONAHA! odhalujeme, jací jsme lidé."

Po dvou letech od nastudování úspěšných Šakalích let se do Slováckého divadla vrací režisér a choreograf Radek Balaš. Se Slováckým divadlem spolupracuje pravidelně od roku 1987 a s jeho jménem se úzce pojí moderní pojetí hudebně dramatické linie Slováckého divadla. Ve vzpomínkách diváků jistě zůstaly inscenace jako O kočičím zpívání, Příběh koně, Utíkej Nituško!, Divotvorný hrnec, Hello, Dolly!, My Fair, Lady, Na tý louce zelený či Pokrevní bratři, na nichž se buď choreograficky nebo i režijně podílel. O muzikálu ví opravdu téměř vše, byl také přes deset let vedoucím ateliéru muzikálové tvorby na DIFA JAMU v Brně a mnohé z jeho studentů dnes můžete vidět i na slováckých prknech znamenajících svět. Muzikál DONAHA!, který nyní ve Slováckém divadle připravuje, je horkou světovou novinkou, a my jsme se sešli, abychom si popovídali o něm, o muzikálu jako takovém, o striptýzu, ale i o mužské duši v současném světě v pohybu.

Co tě stále znovu láká do Slováckého divadla?
Těch příčin je několik a všechny jsou stejně důležité. V současné době působím v různých divadlech republiky, s různými soubory, a musím říct, že v málokterém divadle je tak příjemná atmosféra jako tady ve Slováckém. Začíná to už vstupem na vrátnici, kde vás obě dámy nesmírně příjemně přivítají, jde to přes neskutečnou ochotu rekvizitářek, technických pracovníků, kteří kromě své náročné práce souhlasí ještě s účinkováním na jevišti, a pokračuje to samozřejmě velkou energií hereckého souboru. Dobrá atmosféra v rámci celku je tedy tím prvním důvodem. Dalším je to, že tady cítím "něco" jako svoje kořeny. Nepočítám-li totiž své herecké angažmá v Divadle na provázku, pak první profesionální divadelní krůčky jsem si odbyl právě tady. Uvedl jsem zde např. svou absolventskou inscenaci na JAMU - Knihu džungle, kterou jsem si sám zdramatizoval i režíroval. Je to tedy tak trošku jako když se člověk vrací domů. A to je vždycky dojemné. Třetí neméně důležitý důvod je i ten, že se tady setkávám s velkou vstřícností při dramaturgickém vyhledávání titulů. Některá jiná divadla podmiňují své nabídky spolupráce tím, že už mi rovnou určí titul. Tady většinou už s předstihem dvou až tří sezón promýšlíme, co vlastně dělat, a vezmu-li celou jednu linii SD, kterou můžeme nazvat hudebně dramatickou, od roku 1990, vyvstane nám poměrně jasná kontinuita. Výběr rozhodně není náhodný a jde od méně náročných titulů po ty náročnější a nebo lze také říci od klasických muzikálů až po ty nejmodernější: Hello, Dolly!, My Fair Lady, Na tý louce zelený, Pokrevní bratři, Šakalí léta.

A teď přichází muzikál, o němž se říká, že je to muzikál 21. století. Připomeňme, že se do Čech dostává pouhých pět let po své premiéře na Broadwayi v roce 2000. Proč tedy právě Donaha!, jaká byla geneze tématu?
První impuls přišel, když mi moje žena přivezla z Japonska, kde byla v roce 2001 na zájezdě s Hudebním divadlem Karlín, asi dvanáct muzikálových cédéček, z nichž jedno na sebe upozornilo obzvlášť výbornou hudbou. Když jsem zjistil, že je to zmuzikalizovaný film britské provenience, který jsem znal a který jsem si zamiloval, tak jsem zajásal. Film The Full Monty má vynikající scénář, a také libreto muzikálu, které napsal americký dramatik Terrence McNally je mimořádně kvalitní. Jsou zde životné a autentické postavy a děj, který by se mohl týkat kohokoli z nás. Skvělou hudbou ho opatřil David Yazbek. Já jsem tento muzikál nabízel různým divadlům už od roku 2001, bohužel problémem českých divadel zůstává, že doba, než se něco zcela nového rozhodnou inscenovat, je stále ještě dost dlouhá. Světlou výjimkou byl ve své době muzikál Divotvorný hrnec, který se pánům Voskovcovi a Werichovi podařilo přenést do České republiky za šest měsíců po broadwayské premiéře! To byl triumf, který zůstane dlouho nepřekonán, už jenom z toho důvodu, jak složité je muzikály překládat. I proto je stále tak málo původních muzikálů se současnou tematikou.

V současné době je tzv. muzikál velkým trendem. Lze ale vůbec pokládat za tentýž žánr to, co pod názvem muzikál uvádějí činoherní divadla, a to, co vzniká ve velkých muzikálových produkcích?
Ne, není to stejný žánr. Historický vývoj naší společnosti způsobil jednu takovou jazykovou deformaci, která spočívá v tom, že na veřejnosti není vlastně vymezeno, co to muzikál je, přestože máme jednoho z největších teoretiků muzikálu prof. Iva Osolsoběho. V dnešní době už je schopno se za to schovat neuvěřitelné množství žánrů od kabaretu a vaudevillu, přes popovou operu jako je např. Jekyl a Hyde, ale zejména Kleopatra, Tři mušketýři, až po např. vystoupení travestitů. Všechny tyto žánry se schovávají za název muzikál, protože se u nás vžilo, že muzikál je něco, co se dobře prodává.

Existuje toto i na Západě?
Neexistuje. Rozdíl je už v Evropě, která je zvláštní tím, že to velké nadšení pro muzikál, které je u nás, v mnohých zemích s výjimkou Anglie vůbec není - např. v Itálii, Španělsku, Dánsku, Švédsku, Finsku mají vlastní druhy hudebně dramatického divadla. Anglosaský svět má muzikál jednoznačně pojmenovaný - vychází to z označení "musical comedy", a liší se od rockových, popových a jiných "mýdlových" oper, které zde fungují v podstatě jako nižší žánr než klasická opera. Sem patří díla jako Jesus Christ Superstar, Kočky, Fantom opery, Evita. Naproti tomu muzikál je ve Spojených státech považován za styl vyšší a jeho hlavní klad tkví v tom, že je to divadlo, které mluví, tančí a zpívá. Platí, že opravdu kvalitní muzikál by se po vyjmutí hudebních čísel měl dát inscenovat jako klasická činohra, v níž zůstane smysluplný příběh, kvalitní dialogy a dobře napsané postavy. A to muzikál Donaha! rozhodně je. Např. v Moskvě se příběh o partě ocelářů s neuvěřitelným úspěchem hraje v současné době jako činohra.

Diváci budou patrně film The Full Monty (česky Donaha), odehrávající se v britském Sheffieldu, znát. Muzikálový děj je přenesen do amerického Buffala. Co se tobě konkrétně líbilo na filmovém zpracování a co by se mělo i v našem muzikálu rozhodně objevit?
Na filmu se mi líbí (a byl bych rád, kdyby si tuto kvalitu podrželo i naše představení) tragikomičnost. Má to přímou vazbu na naše životní prožitky a zkušenosti. Vtip je v tom, že tenhle druh příběhů vypovídá o reálném životě, protože skutečný lidský život není čistý žánr - není to ani jenom muzikál, ani jenom tragédie, ani jenom komedie. Na lidském životě je zajímavé právě to, že se vše prolíná, a někdy v nečekaně ostrých střizích. Trochu mi to připomíná Čechova, v jeho dramatech také není jen onen smutně ruský, sentimentální rozměr tragiky, ale naopak je tam hodně brilantního humoru. Což u vás mimochodem moderně dokázala tím, že to ukázala - Oxana Meleshkina.

Děj muzikálu spěje k nácviku pánského striptérského čísla. Myslím si ale, že zdaleka není v muzikálu toto téma hlavní. Je tam také nelichotivá, ale velice přesná, reflexe současné západní společnosti: nezaměstnanost, krize rodiny na jedné straně, ale i přátelství, odvaha a "americký sen" na straně druhé. Co ty považuješ za stěžejní?
Prožíváme v mnoha směrech přelomovou dobu. Jestliže po dlouhá staletí tu byly jasně dané role - a to nejen v mužsko-ženské polaritě, ale i ve společenské sféře to fungovalo podle předem daných mechanismů - přibližně v posledních padesáti letech dochází k určitému posunu. Čím dál tím víc se objevuje jisté znepřehlednění toho, kdo kde má mít jaké místo a co vlastně má dělat. Emancipace ženy umožnila na jedné straně demokratičtější přístup k ženám, ale na druhé straně to zamíchalo jak s rolí mužskou, tak s ženami samotnými, které teď např. mnohdy hledají jaká je dnes role matky. Považuji za důležité, že Donaha! vypovídá o rozkolísání hierarchií a hodnot a je zajímavé tím, že na to nahlíží z hlediska toho, co dnešní svět může znamenat pro chlapy. Muži v Donaha! dosáhnou svého krátkodobého snu, zůstává tu však otázka, co bude dál?

O čem je tedy muzikál pro ženy, a o čem pro muže?
Jedna z mužských postav říká druhé, jež má problém s nadbytečnou váhou: "Tuk, Dave, je čistě feministické téma." Dave chvíli mlčí a pak řekne: "No dobře, Harolde, ale můžeš mně teda říct, co to pro mě znamená bejt chlapem?" To je téma pro muže: co to dnes znamená být chlapem? A pro ženy je to zase hluboké nahlédnutí do chlapského světa a zjištění, jak je vlastně ve skutečnosti mužský svět křehký a že už dávno nejsme ti Lancelotové v brnění, kteří přicválají na bílém koni a všechno vyřeší.

Muzikál bude hodně náročný pěvecky i choreograficky. Proslýchá se, že kromě kýženého striptýzu půjde i o jiné netradiční pohybové disciplíny. Prozradíš, na co se můžou diváci těšit?
Diváci uslyší celé spektrum hudebních forem - od klasického broadwayského zvuku až k nejmodernějším rockovým skladbám či technu, uslyší bez nadsázky herce v těch nejnáročnějších pěveckých partech, v jakých je vůbec mohli ve SD dosud slyšet. A nešetřil jsem je ani po stránce choreografické, protože se snažím kromě tvorby kvalitního představení přinést hercům něco i pedagogicky. Diváci se tedy mohou těšit nejen na krátký stepařský výstup, na akrobatický výkon Davida Vaculíka, který se pod odborným výcvikem učí salto, žongláž s basketbalovými míči v hudebním čísle, které se váže na slavnou postavu Michaela Jordana, ale bude tu i tanec ve stavařských helmách, který je pro milovníky klasiky připomínkou muzikálů jako byl A Chorus Line, a samozřejmě to, kolem čeho se to celé točí - jednak striptýzové vystoupení jakoby profesionální a potom ono závěrečné show, kde se ukáže, jestli naši hrdinové půjdou donaha, nebo ne.

Jaký je tvůj osobní vztah ke striptýzu?
Ten je takový spíš úsměvný a zase to souvisí s těmi kořeny, já jsem totiž svůj první striptýz v životě viděl právě v UH v "Ledovci". To bylo v době, kdy jsem tady byl v angažmá, a navštívil jsem nějaký ples, kde bylo půlnoční překvapení - striptýzové vystoupení svalnatého mladíka s dívkou, kteří se navzájem svlékali. Tehdy mě hrozně pobavilo, že se snažili velmi vehementně tančit, přestože to vůbec neuměli. Je to můj největší a nikdy nepřekonaný zážitek ze striptýzu. Jinak proti striptýzu nic nenamítám. Myslím si, že krása lidského těla má v erotice jednu ze svých důležitých dimenzí. A jsem dokonce přesvědčen o tom, že by měla být pevnou součástí kultury. Erotika je vlastně fyzické básnictví, ztělesněná poezie. Myslím si, že doby, které jsme žili, byly příliš prudérní a snažily se většinu věcí zakrývat, což byla chyba. Na druhé straně dneska žijeme absurdní dobu zprůmyslnění lidského těla, a to už mi tak sympatické není. Éros by měl být přirozenou součástí lidského života, ale měl by si v každé situaci ponechat svou noblesu a svou poezii. I toho se naše představení dotýká. V jedné klíčové scéně, kdy se muži dívají na televizi a hodnotí ženy způsobem, který bývá někdy dost surový, si najednou uvědomí, že ve chvíli, kdy oni sami vyjdou na jeviště, budou je ženy hodnotit stejně tak jako oni hodnotí ženy. A to je pro muže dost šokující zjištění.

A o co půjde v našem "divadelním" striptýzu?
"Donaha" znamená obnažení psychologií, charakterů, mužského myšlení, tužeb, snů, depresí a propadů. Na literárním poli to ale není žádná novinka, podobnou metaforu použil už Slawomir Mrožek ve své aktovce Striptýz. V tomto smyslu, ač je tedy název muzikálu velmi efektní, je to metafora: jdeme donaha, ale ne v tom smyslu, že bychom jenom ukazovali holé zadnice. Především ukazujeme, jací jsme lidé.

Na jaký tým tentokrát spoléháš a proč?
Velice podstatné pro muzikál je hudební nastudování, a toho se ujal Petr Malásek, který dal dohromady skupinu těch nejlepších muzikantů. Kostýmy jsou dílem Jolany Schofieldové-Izbické, která patří k významným avantgardním módním návrhářkám současné doby, scénu tvoří Míša Hořejší, která tu měla před časem významný debut při výpravě k Lišce Bystroušce. A taky jsem velice rád, že mám Sašu Vronskou jako asistentku choreografie, jejíž přínos jsem ocenil už při přípravě Šakalích let, a Davida Burdu jako korepetitora. Je to zkušený a kreativní tým.

Řekli jsme už na začátku, že tvé působení je v současnosti celorepublikové, soustředíš se také častěji na pražská divadla - vzpomeňme alespoň České sekretářky, na nichž jsi pracoval společně s Irenou Žantovskou a které se už několik let úspěšně hrají v pražském Národním divadle, nebo premiéru muzikálu Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí nebo na tvou spolupráci s Jiřím Suchým v Semaforu. Co chystáš dál?
Po skončení Donaha! chystám v Divadle Bez zábradlí inscenaci slavného Confortesova Maratónu a po prázdninách mě čeká skutečně velká výzva: vytvořit muzikál The Full Monty v Divadle na Vinohradech. Dále bude následovat spolupráce s divadly v Mladé Boleslavi, Plzni, Příbrami a Mostu.

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji našemu Donaha! opravdu fenomenální úspěch!
Připravila Iva Šulajová

(Převzato ze Zpravodaje Uherského Hradiště - Duben 2005)