ROZHOVORY : Petr Čagánek  

Petr Čagánek


Petr Čagánek

Tvář Slováckého divadla

Kroměřížský rodák, který do souboru SD vstoupil v sezóně 2005/2006, zaujme na první pohled nejdelším vlasovým porostem v pánském souboru. To je samozřejmě jen vnější doplněk jeho zvučného hlasu a vtipných glos, prostřednictvím kterých komunikuje nejen s mnoha kolegy. Jmenuje se Petr Čagánek, ale většina z nás ho oslovuje přezdívkou Čagy. Na brněnské JAMU vystudoval muzikálové herectví a absolvoval v roli krále Jindřicha VIII. v inscenaci Vznešené vášně aneb Jindřich VIII. a jeho šest žen. Už v průběhu studií hostoval zejména v Městském divadle Brno (Znamení kříže, Kdyby tisíc klarinetů) a v Národním divadle Brno (Hamlet, Noci letmé lásky). Ve SD jste ho mohli spatřit např. v inscenacích Klub sebevrahů, Král Richard III., Modrá, modrá, modrá aj.

Vím, že si tvoji rodičové vroucně přáli, aby z tebe byl houslista. Jak vlastně došlo k tomu, že dnes vystupuješ na divadelním pódiu, ale bez tohoto libozvučného nástroje?
Můj tatínek pochází z Hodonína, dědeček z Jalubí a já jsem byl díky nim odmalička směřován k tomu, abych hrál v nějakém folklórním seskupení. Dlouhá léta jsem se věnoval hře na housle, ale pamatuji si, že jsem na ZŠ v jedné slohové práci na téma "čím chci být" jen tak bezdůvodně napsal, že buď houslistou nebo hercem. Je ale fakt, že mě v určitém období housle přestaly bavit, protože mě víc lákala kytara, a tak jsem jednou ze vzdoru dokonce zlomil smyčec. (smích)

Kdy tě tedy přemohla ona divadelní vášeň?
Začalo to na Střední pedagogické škole v Kroměříži. Ve třídě jsme byli tři kluci a jinak samé holky, tak jsme před nimi začali různě "blbnout", což vyústilo v to, že jsme společně psali různé skeče, skládali písničky a hráli na kytaru. Toho si všimla jedna z pedagožek a kromě toho, že jsme v rámci školy účinkovali v nějaké pohádce, zavedla mě ke kroměřížským ochotníkům, kde jsem zjistil, že mě hraní velmi baví a začal jsem vážně uvažovat, čemu dát přednost, jestli houslím nebo herectví.

Tvoje cesta na JAMU však nebyla tak přímočará, jak by se mohlo zdát. Po dokončení střední školy jsi se měl stát učitelem v mateřské školce, chvíli jsi studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity obory český jazyk a hudební výchova a rok jsi dokonce učil na ZŠ v Kroměříži. Prozraď čtenářům něco ze své učitelské praxe.
Když to vezmu popořádku, tak musím říct, že jsem v rámci praxe na střední škole učil děti v jedné mateřské školce, což mě velmi bavilo. Děti v tomto věku byly úžasné, otevřené, přímé a člověk cítil, jak hltají každé jeho slovo. Jediné, co mě na této práci odradilo, byla nesmírně velká zodpovědnost za živelnou skupinu, kterou musíte uhlídat. Moje další pedagogická zkušenost probíhala mezi žáky deváté třídy na ZŠ. Přestože se nepovažuji za žádné tintítko, když jsem vešel poprvé do třídy plné puberťáků o hlavu vyšších než jsem já, tak jsem se zmohl jen na toto své představení: " Dobrý den, jmenuji se Petr Čagánek a slibuji, že na vás budu hodný." (smích) Zkrotit tato "individua" bylo dost náročné a já jsem si uvědomil, že učitelské povolání je velmi nedoceněné, byť obdivuhodné, ale stereotypní a já bych ho nedokázal vykonávat celý život. Chtěl jsem prostě hrát.

Říct si "chci hrát" je jednoduché, jak to ale u tebe konkrétně probíhalo v praxi?
Původně jsem se hlásil na JAMU na činohru, jenže mě tam nevzali. Pak jsem učil, ale stále jsem si podával přihlášky na tu činohru. Přitom mě napadlo přihlásit se ještě na Soukromou vyšší odbornou školu umění ve Zlíně, kam jsem se dostal. V průběhu prvního roku, kdy mě učil např. Pavel Majkus a Gustav Řezníček, jsem si řekl, že je to už asi poslední možnost zkusit tu JAMU, tak jsem to zkusil a oni mě vzali, ale na muzikál. Mojí ročníkovou pedagožkou byla Jana Janěková, která na nás kladla docela vysoké nároky zejména na zpěv a pohyb. Byla to docela dřina, ale rád vzpomínám na svého skvělého učitele zpěvu pana Karla Hegnera nebo na učitelky tance Hanu Litterovou a Lenku Tužilovou. Dneska jsem rád, že mě neodradilo to dlouhé čekání na studia na JAMU, a protože mě k divadlu vlastně přivedli ochotníci v Kroměříži, tak jim dodnes rád vypomáhám při přípravě činoherních inscenací v Divadelním a loutkovém souboru Sokola.

Tvoji divadelní kolegové o tobě ví, že máš poněkud kuriózního, avšak velmi zajímavého "koníčka", který se dnes rozrostl v neuvěřitelně obsáhlou sbírku.
To jsem mohl tušit, že se na to zeptáš. (smích) Sbírám tučňáky.

Proč zrovna tučňáky? To jako živé? (smích)
Razím totiž heslo, že člověk pochází z tučňáka, neb je mu podobný a taky nosí frak. (velký smích) Začalo to vlastně tak, že mi maminka jako dítěti koupila úžasné slovenské leporelo, které se jmenovalo Traja tučňáci - Pik, Pak, Pok. Já jsem tu knížku miloval a maminka mi prakticky nečetla nic jiného, jen tohle stále dokola, protože jsem to neustále vyžadoval. Když jsem byl po revoluci poprvé s orchestrem v zahraničí, tak jsem si jako malý suvenýr koupil figurku tučňáka. Pak se dlouho nedělo nic, ale někdy v devatenácti letech jsem měl sen o Pik, Pak, Pokovi a začal jsem tučňáky - samozřejmě, že ne jako živá zvířata - sbírat.

A jak se tvoje tučňáčí vášeň projevuje dnes?
Moje sběratelská vášeň byla brzo prozrazena a tak mi kamarádi, známí, kolegové apod. začali dávat k narozeninám, premiérám nebo jen tak různé tučňáky - na tričku, na půllitru, figurky apod. Od té doby si už žádného tučňáka nepořizuji, protože je dostávám.

Jsi muzikálový herec, ale ve SD paradoxně účinkuješ v činoherních rolích. Dá se říct, že se tak splnil tvůj původní sen - hrát činohru. Co by jsi o svých dosavadních rolích chtěl říct? Diváky jsi zaujal např. i v rolích němých, jakožto Žebrák nebo Sebevrah III.
Myslíš v Klubu sebevrahů, že? Tak to bylo moje první vystoupení ve Slováckém a musím říct, že i proto mám obě tyto role ohromně rád. Velmi dobře jsem se cítil zejména v postavě Williama Catesbyho v Králi Richardovi III., kde jsem mj. zjistil, jak se dobře partneří např. s Tomášem Šulajem. Je ale fakt, že diváci si mě začali pamatovat až díky Totovi z Modré, modré, modré. Totova postava je velmi vtipná, humor, který z ní jde, je mi blízký a vůbec působí dost komicky.

Díky Totovi si tě však diváci pamatují také jako "ohňového muže".
Tak to je pravda. Kvůli Totovi jsem se musel naučit žonglování s ohněm a různé jiné pyrotechnické kousky. Byla to pro mě úplně nová zkušenost a hodně mě to baví, i když musím říct, že je to čas od času taková nedobrovolná depilace. (smích)

Kromě těchto rolí jsi hrál v pohádkách Princezny a loupežníci aneb Zmatky kolem Katky a v Jak čert vyletěl z kůže. Jaký je tvůj vztah k pohádkám? Hraješ v nich rád?
Pohádky mám rád, o čemž svědčí můj stále vřelý vztah k Pik, Pak, Pokovi. (smích) Taky jsem je na střední škole i psal. U hraní v pohádkách je to složitější. Jako pasáček vepřů Kuba v té první z nich nejsem zcela ve své kůži, protože co můžeš dělat s tak výrazně kladnou rolí. Ale v té druhé si libuju, protože hrát záludného generála Rapla a potrhlého čerta Štětína, to je inspirativní a zábavné. Navíc to, myslím, plně oceňují i dětští diváci.

V jaké inscenaci SD se na tebe mohou diváci v současné době těšit?
Hraji vedoucího překladatelského střediska Zdeňka Mašáta v Havlově Vyrozumění. Role se mi hodně líbí, protože s společně s Irenkou Vackovou a Jirkou Hejcmanem vytváříme takovou "narušitelskou" trojici, která v podniku převážně pořádá večírky a neustále na nich "paří". (smích)

Za rozhovor děkuje
Hana Hložková

(Převzato z Měsíčního letáku SD - duben 2007)

 

  nahoru   
zpět na titulní stranu webmaster
eMerite