Mnoho povyku pro nic

Jedna ze Shakespearových vrcholných veselých komedií (tzv. svátečních), napsaná roku 1599, spolehlivě baví diváky i tvůrce skrze tři hlavní dějové zápletky. Dvě jsou milostné – mladí snoubenci Héró a Claudio se mají brát, avšak jejich osudem neblaze zamíchá zlé nařčení z nevěry; zapřísáhlí odpůrci vdávání a ženění Beatrice a Benedik zase přes nejednu slovní bouři přece jen zdárně doplují do přístavu manželského; třetí zápletka přivádí na scénu komicky popletené strážce veřejného pořádku, kteří nevědomky a vlastně náhodou rozpletou nepříznivé nitky osudu a přispějí k dobrému konci, jak se na správnou komedii sluší.

Nebyl by to slavný alžbětinec, kdyby nás bavil pouze tématem. Mnoho povyku pro nic ukazuje současně mistrnost shakespearovské kompozice, dokonalé zrcadlení motivů, v jejímž základu stojí otázky diskutované už antickými filozofy: Klamou nás naše smysly?; Tkví to, co nazýváme pravdou, ve smyslovém vnímání, rozumu, nebo v srdci? Podstatná část děje se totiž rozvíjí prostřednictvím odposlechnutých rozhovorů či sice (na vlastní oči) viděných, a přece špatně vnímaných výjevů. Pomluva a nedůvěřivost jsou jen dva konce stejného bludného kruhu a „nic“ je v tomto případě velmi významné, protože kvůli nicotné zámince bývá zpravidla „povyku“ nejvíce. Kolikrát my sami podobně mylně něco usuzujeme na základě útržků viděné či slyšené „reality“? O tenké hranici mezi zdáním a skutečností je tato skvělá komedie a smějeme-li se jejím postavám, které se dívají a nevidí, poslouchají a neslyší, smějeme se očistně také sami sobě.

FOTOGALERIE:     Zahajovací zkouška     Ze zákulisí     Po premiéře