„Strašně moc jsem se od něj naučil,“ říká Radek Balaš

Radek Balaš, který ve Slováckém divadle aktuálně připravuje hudební komedii S tebou mě baví svět, se řadí mezi nejúspěšnější muzikálové režiséry u nás. A jak rád říká, velkou zásluhu na tom má právě Slovácké divadlo a Igor Stránský. Poprvé se setkali v roce 1987.

„Už v té době patřilo Slovácké divadlo k absolutní špičce oblastních divadel a já Igorovi nepřestanu být vděčný, že mi tehdy dal mou první režijní příležitost a i v následujících letech mě do Slováckého divadla pravidelně zval. Mimo jiné měl totiž obrovsky šťastnou ruku při formování uměleckého souboru, právě díky němu přišli všichni ti Hejcmani, Vaculíci nebo Trčálci,“ říká s úsměvem.

„Nikdy jsem mu to neřekl osobně, tak doufám, že si to aspoň přečte – strašně moc jsem se od něj naučil a tyhle řemeslné dovednosti rád využívám dodnes,“ svěřuje se. „Přeju mu především, aby byl stále v tak dobré kondici, jako je teď. Sice při našem posledním rozhovoru naznačoval něco o stáří, ale připomněl jsem mu, že jsem jen nedávno spolupracoval s Jiřinou Bohdalovou nebo panem Suchým, těm je oběma přes devadesát a proti nim je pořád mladík! Přeju mu, aby ho bavil život, a aby měl dost všeho, co jeho srdce naplňuje,“ uzavírá Radek Balaš.

Co přejí Igoru Stránskému herci?

Zdeněk Trčálek: „S Igorem Stránským se mi jako první vybaví ta poslední inscenace, kterou jsme spolu dělali, Hostina dravců. A hned pak Přelet nad kukaččím hnízdem, ta byla výjimečná pro nás všechny a podle reakcí diváků i pro ně. A co bych mu popřál k narozeninám? Vím, že je velký lyžař, tak ať mu to sviští ještě spoustu dalších let!“

Jitka Hlaváčová: „Igor Stránský je divadelník tělem i duší. Co všechno se u divadla navyváděl, jak moc ho bavilo a co všechno pro něj znamenali diváci – to je věc naprosto nevídaná. Při tom všem byl ale i přísný, nikdy nedovolil, aby se z divadla stala kůlnička na dříví a aby si v něm každý dělal, co ho napadlo. A já mu přeju, aby byl pořád zdravý, aby si užíval jeho milované cestování a aby mu návštěvy ve Slováckém divadle dělaly radost.“

Josef Kubáník: „Igorovi vděčím za to, že mě vzal do hereckého souboru, aniž by mě viděl hrát. To tenkrát byla velká odvaha. Ale když jemu zrovna z divadla odešlo hodně lidí a já jsem zůstal bez angažmá, tak slovo dalo slovo… A pamatuju si na jednu jeho radu: „Nemusíš mít, Jožko, pořád všechno dokonalé. Někdy si dej jen tak nohy na stůl a ono to nějak dopadne.“ Po nějaké době přišel ke mně do kanceláře, já jsem měl nohy na stole a on na to, že takhle pracuju? Když jsem mu připomněl, že je to jeho vlastní rada, tak jsme se tomu oba zasmáli. A přál bych mu, aby se měl pořád čemu smát a aby ho pořád bavil život. Protože Igor Stránský je i v osmdesáti letech neuvěřitelný kluk.“