Svatba

Překlad:     Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera

„Je to vlastně naposled, kdy se dá něco užít. Pak už přijdou jedině starosti,“ charakterizuje poněkud ironicky svatební veselí sestra nevěsty.

Na rozdíl od Brechtových vrcholných her, mezi něž patří např. Žebrácká opera, se kterou jsme se na jevišti Slováckého divadla setkali téměř před desíti lety v režii Martina Porubjaka, Svatba (1919) je raná krátká hříčka, kterou Brecht napsal ve svých jednadvaceti letech jako součást souboru pěti aktovek „jen tak pro osvěžení“. A skutečně vykazuje neobyčejnou lehkost stylu, postavy až formanovského ražení (jak bychom dnes řekli) a přitom rytmus grotesky, jenž bývá často nazýván bránou do absurdního divadla. Ale je to tak trochu i „jako z Čechova“: kdo miluje B, když A miluje C, C miluje D a D miluje A? Kdo a proč a komu co vlastně doopravdy sděluje, když mluví? Hořce komický pohled na obecně mezilidské vztahy, zvláště pak na ty rodinné, jež metaforicky zobrazuje rozpadající se nábytek a klih, který neklíží. Devět herců neopustí po celou inscenaci scénu a rozpoutané emoce svatebního „veselí“ se budou podobat jízdě na horské dráze. Půvabná aktovka má v českém divadelnictví bohatou inscenační tradici, mezi nejznámější patří např. Svatba někdejšího Divadla na provázku v režii Petera Scherhaufera (1978). Naši diváci ji mohou vidět v nastudování režisérky Anny Petrželkové.

Doporučujeme divákům starším 15ti let.

Osoby a obsazení:

Technické zázemí: