Kalibův zločin

KALIBŮV ZLOČIN je drama z konce 19. století se „současným“ tématem domácího násilí

„Jak dlouho ještě mě budete trápit
a mučit svými řečmi?
Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti.
Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně
jednat?“
Jób 19. 2, 3

„Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi,
o pomoc volám a zastání není.“
Jób 19. 7

Pojmy jako citové vydírání nebo emocionální deprivace a zastřešující termín „domácí násilí“ jsou v dnešní společnosti stále častěji diskutovány. Asi bychom ale byli překvapeni, kdybychom si mysleli, že je to výhradní jev současné společnosti. Činy (často původně vlastní) deprivací vygradovaného lidského ega se v průběhu let příliš nemění, mění se ale naštěstí postavení jedince, který je tomuto násilí vystavován – jeho autonomie, svoboda, možnost se bránit a hledat pomoc. V moderní společnosti se mýtus, že domácí násilí „je ryze soukromá věc a nikomu do toho nic není“, začal bořit až v sedmdesátých letech minulého století. Přispěla k tomu bohužel až medializace některých krutých důsledků domácího násilí, která vyvolala vlnu zájmu v podobě talk show, filmů, ale i legislativních návrhů týkajících se tohoto problému. V České republice se otevřeně začalo o domácím násilí diskutovat až ve 2. pol. devadesátých let 20. století, kdy neziskové organizace jako Bílý kruh bezpečí zaznamenaly zvýšený počet klientů, jichž se problém domácího násilí týkal.

Karel Václav Rais (nar. r. 1859) vydal svůj román Kalibův zločin téměř přesně o sto let dříve - poprvé v roce 1892 ve Světozoru, knižně poprvé v roce 1895. Až do své smrti v roce 1926 pořídil autor deset vydání tohoto díla, jež podle literárních historiků představuje vyvrcholení kritické tendence v Raisově próze. Hovoříme-li o domácím násilí, pak ho v Kalibově zločinu najdeme zpočátku ve skryté takřka latentní formě – v psychickém týrání a v manipulaci, které se však stupňují a které dovedou svou oběť (jak to často u dlouhotrvajícího útlaku bývá) až k zoufalému násilnému činu, jemuž za oběť padne prvotní násilník. Otrok se mění v otrokáře - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá - s čím kdo zachází, tím také schází - tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne: zkrátka zlo v jakékoliv podobě nemůže zplodit nic jiného než zase zlo. A tak podobně jako např. v případě zločinu Mrštíkových Maryši (která měla mimochodem premiéru v Národním divadle rovněž v roce 1895) chtělo by se za název Kalibův zločin připsat otazník. Karla Václava Raise přiměla k napsání příběhu skutečná událost, zejména pak novinová zpráva, označující aktéra nešťastného činu za vraha.

Příběh se odehrává v podkrkonošské vesnici koncem 19. století, v rodině Kalibů. Je po pohřbu matky – hospodyně, dvě provdané dcery se dělí o prádlo, šatstvo a náčiní, v chalupě zůstávají otec – hospodář a syn – starý mládenec Vojta, jinošský věk má dávno za sebou, je to nemluva, ale dobrák a dříč. Chybí tu ženská ruka – starší sestra a hlavně švagr (mladší sestry muž) se předhánějí v tom bratříčka Vojtu oženit. Naskytne se mladice, hezká, čilá, vdavekchtivá, bývalého chasníka jí odvedli na vojnu. Vojta je okouzlen. Kdo by nebyl? Už aby Kadlička byla jeho! S vytouženou ženuškou však přijede na Kalibův statek i Kadlina panímáma, Vojtova tchyně. Co na tom, že o ní povídají, že vyhnala vlastního manžela? Zamilovaný Vojta si maluje slibnou budoucnost v rodinném kruhu, umocněnou později o očekávanou radostnou událost. Atmosféra na statku však plíživě houstne, Vojta hospodaří, jak může, dře jako kůň, peníze ale ubývají, hádavá panímáma utrácí za různé tretky a hlavně za soudy; sváří se, o co může, z Kalibovic okolí vyštve všechny známé, dokonce i starého pantátu Kalibu. Kadla se stále mračí a Vojtu nemůže ani vystát. Vojta trpí jako kůň. Narůstá u něho stav, jejž bychom dnes nepochybně nazvali depresí – v hlavě mu hučí, dokola si omílá otázky, proč jsou ty dvě k němu takové, hledá vinu v sobě, doma už skoro není, utíká se do polí, k práci. Smysl života se rozplynul v mučivých pocitech a neodbytných myšlenkách. Dvě tyranky však nepolevují, naopak. „Proč si ho jenom Kadla brala?“ – i to se zubožený Vojta dozví, po tom však už následuje pouze zoufalý čin…

Statistiky uvádějí, že každý šestý občan ČR přiznává násilí ve svém partnerském vztahu, tz. že domácím násilím u nás trpí minimálně 16% populace ve věku od 15 let. Většina případů násilí mezi partnery se opakuje (66%), je kombinací fyzického a psychického násilí (50%) a odehrává se v přítomnosti dětí (69%). Celé čtyři pětiny občanů (79%) jsou přesvědčeny, že k projevům domácího násilí nesmí okolí (příbuzní, sousedé, lékař, policie) zůstat lhostejné, současně lidé cítí bezradnost a jen každý druhý člověk (53%) by v takovém případě poskytl pomoc (podle výzkumu STEM v r. 2001, publikovaného v knize D. Ševčíka, N. Špatenkové a kol.: Domácí násilí, Portál 2011).

Co motivuje jednání postav? Touha po majetku, nelítostná a pokrytecká morálka vesnice, psychologické aspekty neradostného dětství některých postav (Kadlina matka byla dcera koňského handlíře, byla „divous“, píše Rais, a Kadla asi byla vychovávána stejně, bez lásky, s vědomím vlastního prospěchu, bez úcty k otci, který byl nemilosrdně z domu vyhnán)?

Není bez zajímavosti, že téma hojně ke zpracování vyhledávali nejrůznější ochotnické spolky. Pro požadavky dramatické stavby je Raisův román skvěle předurčen. Postavy jsou nelítostně charakterizovány přímými dialogy a čtenář má při četbě románu pocit, že „je na divadle“: Raisův vypravěč děj nijak nehodnotí, pouze představuje, zaznamenává událost, která se děje před našima očima – teď a tady. Přesto však prospěje román si přečíst, zejména pro nádherné popisy běhu zemědělského roku (podobně jako např. v románové kronice bratří Mrštíků Rok na vsi se děj odehraje během jednoho roku – od podzimu do podzimu, s přesahem do Nového roku) a také pro skvělé psychologické sondy do zmíněného ztrápeného vědomí Vojty Kaliby.

V naší scénické úpravě Kalibova zločinu jsme vyšli z dramatizace Bedřicha Vrbského, který román pro scénu upravil už v roce 1935 (jeho úprava se však nikdy nehrála na profesionální scéně), a přidali některé další motivy Raisovy, Huberta Krejčího ad.

Inscenaci v režii Jana Antonína Pitínského, ve scéně Jany Hauskrechtové, v kostýmech Evy Jiřikovské, s hudbou Tomáše Jeřábka uvedeme ve Slováckém divadle v české premiéře 4. února 2012. Uvidíte v ní Pavla Majkuse,Tomáše Šulaje, Moniku Horkou, Andreu Nakládalovou, Kamila Pulce, Pavlínu Hejcmanovou nebo Irenu Vackovou, Jitku Joskovou, Kláru Vojtkovou, Petra Čagánka, Pavla Hromádku, Vladimíra Doskočila, Jiřího Hejcmana, Zdeňka Trčálka, Jana Horáka.

                                                                                                                                                        -iš-