Hrajete radši v komediích, nebo ve vážných hrách?
Na to není jednoznačná odpověď. U divadla všeobecně platí, že dělat legraci je strašná dřina. A je to pravda. Jen když pomyslím na tolik úspěšnou hru 1+2=6 – po dvou a půl hodinách jsme s kolegy unavení, jako bychom celý den fyzicky dřeli.

Ale diváci mají komedie radši.
Říkají, že se chtějí pobavit a zapomenout na trable. Rozumím jim, dneska je všude daleko víc starostí, než radostí. Ale naše divadlo nechce být jen osvěžovaní stanicí. Je to stejné, jako když máte problém a zapijete jej večer alkoholem. Ráno se probudíte, máte kocovinu, problém nikam nezmizel a celé to řešení, do kterého se stejně musíte pustit, pokud chcete přežít, stojí ještě víc sil.

Co tím chcete říct ve vztahu k divadlu?
Že někdy je dobré přijít i na vážnou hru. Dramata totiž mají zase jinou výhodu. Uvědomíte si při nich spoustu důležitých věcí, kterých byste si jinak nevšiml. Dokonce si myslím, že příběhy na jevišti mohou lidem ukázat cestu, jak se ke starostem postavit.

Předpokládám, že mluvíte o hře Křídlo, která bude mít v sobotu premiéru.
Ano. U Křídla jsme se dotkli témat, které jsou blízké každému z nás. Všichni totiž v sobě máme pověstné třinácté komnaty a málokomu se je chce otvírat.

Můžete být konkrétní? O čem nová hra bude?
Moc se mi o ní nechce mluvit, je to příliš intimní a diváci by přišli o důležité věci, které na ně čekají. Tak jen tedy stručně – jde o současný příběh, mimochodem je hraný velmi civilně, až filmově, kdy se hlavní hrdinka vrací do místa svého dětství a okolnosti způsobí, že je konfrontována se vzpomínkami, a ty nejsou úplně příjemné.

Jsou to vzpomínky na dětství?
Jsou. Prosím ale, nechtějte po mně, abych vyprávěl víc o tom, co je ve hře skryto, protože bych musel začít říkat i něco o mně samotném, a to mám ukryté hluboko v sobě a přiznávám, že se toho i bojím.

Jak se taková hra, která se dotýká herců osobně, zkouší?
Byla to svým způsobem terapie, šli jsme až na dřeň. Už když jsme se sešli poprvé a hru jsme si přečetli, tak jsme se začali bavit o tom, co všechno v nás může dětství zanechat, jak nám může ovlivnit celý život.

Co jste se o sobě dozvěděli?
Spoustu hezkých, i bolavých příhod, ale ty vám samozřejmě říkat nebudu, jsou příliš intimní. I mně se během zkoušek stávalo, že jsem už nechtěl poslouchat dál, bylo mi to nepříjemné. Ale muselo to zaznít, abychom věděli, jak tu hru hrát. Aby si i diváci pak vybavili něco, co je zrovna netěší, ale co k nim patří a co určilo jejich další cesty.

Ovlivnila vás práce na hře Křídlo i v běžném životě?
Ano, vybavuje se mi čím dál víc vzpomínek z dětství a přemýšlím, jaký na mě měly vliv. Když mi třeba umřel dědeček, viděl jsem ho v otevřené rakvi, pořád si pamatuju všechny detaily a vím, že jsem pak začal přemýšlet o smrti. Najednou byla hmatatelná, i když to ta malá dětská hlavička neuměla všechno přebrat.

Křídlo je ale také o tom, co do nás zasejí rodiče. Vy sám máte malou dceru, přemýšlíte teď víc nad tím, že ji právě formujete na celý život?
Samozřejmě. Víte, myslím si, že někdy to rodiče myslí dobře a snaží se vychovat děti co nejlépe, ale něco nezanedbají, protože třeba sami nemají zkušenosti ze svého dětství a problém se vleče pořád dál.

Co máte na mysli?
Hlavní hrdinka v naší hře třeba mimo jiné přiznává, že si s ní rodiče málo hráli. Člověk by si řekl, že je to banalita, ale je tak zásadní, tak důležitá, tak určující.

Dostanou diváci ve hře návod, jak se vyhnout takovým bolestem?
Žádný takový návod neexistuje. Ale hra jim jistě připomene věci, které je dobré mít na paměti. Když na ně pak budou myslet, ušetří si možná mnohá trápení.

Takže po všech těch muzikálech a komediích vytahuje Slovácké divadlo silnou kartu s vážným tématem?
I režisér Radovan Lipus říkal, že náš soubor je všude známý svojí univerzálností. Tím, že je schopný zahrát jakýkoliv žánr. Naše nejslavnější inscenace nejsou jen Donaha!, 1+2=6 a Rychlé šípy, ale také Liška Bystrouška, Divá Bára, Racek a další.

Jenže Rychlé šípy mají přes tři stovky repríz, Liška Bystrouška jich měla padesát, takže ji viděl jen zlomek diváků na rozdíl od těch prvních.
Mimochodem, jiná divadla jsou ráda za patnáct repríz a považují to za úspěch, ale máte pravdu, že vážné inscenace diváky přitahují méně. Jsem ale přesvědčený, že ti, kteří viděli Lišku Bystroušku, si ji budou pamatovat navždycky.

Máte nějaký konkrétní zážitek s tím, jak vážná hra ovlivnila diváky?
Když jsme hráli zmiňovanou Lišku Bystroušku na festivalu v Hradci Králové, v první řadě seděla jistá divadelní kritička známá svými rychlými odsudky, v divadelním světě je velmi neoblíbená. Když představení končilo, tahle tvrdá a nekompromisní paní plakala. Určitě to s ní nějak zacloumalo. Stejně tak s diváky může zacloumat i Křídlo.

Proč se hra vlastně takto jmenuje?
(Úsměv) Někdo může očekávat ptačí křídlo, jiný koncertní nástroj… Nechám to na fantazii každého. Hra bude plná tajemství, já sám bych ji moc rád viděl.

To se vám asi hned tak nepodaří, protože Slovácké divadlo je prvním divadlem na světě, které hru uvádí. Je to výhoda, protože nehrozí, že by vás s někým srovnávali, nebo handicap, protože vůbec nevíte, jak zabere?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. U nás v divadle uvádíme spoustu světových novinek, i ona Liška Bystrouška byla u nás poprvé uvedena jako činohra, o Rychlých šípech taky nikdo nevěděl, jak dopadnou...

Co je tedy důležité pro to, aby se výsledek povedl?
Hodně záleží na režisérovi a na týmu, který hru připravuje. Režisér Radovan Lipus je velmi zkušený a citlivý režisér, rozhodně by nepřijal nabídku nastudovat něco, čemu by nevěřil. Takže pod jeho vedením, je světová premiéra hry Křídlo výhoda.

Navíc asi není tajemstvím, že režisér se s autorkou Lenkou Lagronovou velmi dobře zná.
Ano, jsou spolužáci a pan Lipus moc dobře ví, do jakého příběhu se pouští.

Nepřemýšleli jste o tom, že Křídlo je jejím příběhem?
Ale to je její příběh, ona opravdu psala o sobě a řekla na sebe spoustu intimností. Teď jde o to, aby ty její zkušenosti pomohly jiným.

Kdybyste vy sám mohl pozvat na Křídlo někoho, kdo by si mohl uvědomit, že udělal něco špatně, kdo by to byl?
(Dlouze mlčí) Nevím…. Na to nechci odpovídat.

Kdo je Zdeněk Trčálek
Ve Slováckém divadle působí od roku 1999, za deset let vytvořil celou řadu výrazných postav. K těm nejvyhledávanějším patří Červenáček v Rychlých šípech, Pan Darcy v Pýše a předsudku, John Brown v komedii 1+2=6. Loni získal cenu popularity pro nejoblíbenějšího uherskohradišťského herce, televizní diváci jej znají z cyklu Podle práva, ze seriálu Černá sanitka a dalších projektů. V sobotu jej čeká světová premiéra hry Křídlo. Je ženatý, s manželkou vychovávají dceru Karolínu.

O čem bude hra Křídlo
Příběh se odehrává ve starém mlýně, do kterého po letech odloučení přichází jedna z jeho obyvatelek - dnes úspěšná umělkyně Kája. V místě kdysi letního útočiště rodiny se Kája střetává se vzpomínkami a s nimi spojenými výčitkami z období dětství a dospívání, od nichž se snažila v průběhu dospělosti odstřihnout. Připomínkou tehdejšího života je jí přítel František a malířka Vlčice, kterým Kája - jakožto jediným důvěryhodným lidem - otevře Pandořinu skříňku svého já...