"Jsem pohádka..." Tak začíná známý příběh Radúze a Mahuleny, který mohli diváci tolikrát na českých jevištích prožívat spolu s hlavními hrdiny. Jeho poslední realizaci připravil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti režisér Igor Stránský, který se však vymanil ze zaběhnutého schématu spojeného se Sukovou hudbou a ke spolupráci přizval Jiřího Pavlicu, aby společně s choreografkou Ladislavou Košíkovou a výtvarníky Miroslavem Malinou (scéna) a Lucií Kuropatovou (kostýmy) vytvořil silný příběh plný rituálů a návratů k prapočátkům lidství...
"Na Zeyerově textu mě dráždí něco, co lze nazvat OSUDOVOSTÍ. Pohled do drsného úsvitu dějin k jakési, řekněme trochu s nadsázkou, Slovanské antice", říká režisér inscenace Stránský. K tomu přitakává i Jiří Pavlica: "Příběh Radúze a Mahuleny jde až na dřeň lidských vztahů. Proto jsem chtěl, aby hudba byla drsnější, než jsem kdy komponoval. Objevují se zde syrové zvuky kamenů, dřeva a vůbec základní materie Matky Země spolu s dalším výrazným vyjadřovacím prostředkem, kterým je lidský hlas. Ale inscenace je pro mne ještě v něčem výjimečná. V hudební tvorbě zde uplatňuji jisté kompoziční postupy, které jsem zatím nepoužíval.
Ruku v ruce s hudebním výrazivem jde i choreografie Ladislavy Košíkové: "Obřady, které na jeviště přivádíme mají prazáklad v životě primárních kultur v dobách pohanských, kdy člověk žil v těsném vztahu s přírodou. Na jejich rozmarech byl závislý jeho život a právě prostřednictvím rituálů si zajišťoval komunikaci s bohy a s démony přírodních živlů. Navíc si myslím, že v každém z nás je doposud ukryt alespoň malý kousek této Matky Země, která s sebou nese stopy kultur našich předků."
A v čem spatřuje režisér Stránský hlavní poselství současným divákům? "Stěžejní je pro mne konflikt Runy a Nyoly, z čehož je evidentní, že při nesmyslných sporech trpí především slušní lidé. Tak tomu bylo před tisíci lety, tak je tomu i dnes..."