"Bývám po premiéře smutný," říká skladatel David Smečka

To už se v divadle dlouho nestalo. Herci si i v zákulisí, na obědě, na zájezdech vyprávějí o fascinující muzice, která zazní v nejnovější inscenaci divadla Villon F. „O těch písničkách se bude hodně mluvit,“ shodují se všichni. Není divu. Jejich autorem je David Smečka, jenž patří k nejlepším skladatelům divadelní hudby současnosti. Potvrzením je i prestižní cena Alfréda Radoka. Čeká podobný osud i muziku z připravované novinky? Přinášíme s autorem hudby Davidem Smečkou exklusivní rozhovor.
Popište mi, prosím, jako úplnému laikovi, jak vzniká hudba k divadelní inscenaci? Co se na samém počátku?
Na počátku bývá většinou nadšený telefonát režiséra, který jásá nad tím, jaké našel téma. A musí problesknout první jiskérka, první fascinace. Téma vás musí vnitřně oslovit, jinak se to nedá dělat.

Co následuje potom?
Přečtete si důkladně text, s režisérem rozeberete situace po situaci, dojdete k závěru, že je tam hudba furt, a poprvé začínáte být sám. U klavíru padnou první témata hudby a nejdůležitější rozhodnutí - nástrojová instrumentace. Každou minutu i ve spánku myslíte na melodie, nástrojové obsazení, zvuky a ruchy, hlasy a frekvence.

Jak vlastně diváci vnímají hudbu?

Divák si většinou neodnáší melodie, ale působivost a zvuk.. Vnímá často jen pianissimo a podprahově. Vesele a smutně. Ale tím se nedá řídit, protože by vás práce moc nebavila.

Vraťme se ke skládání. Máte nápady, pak vyberete muzikanty…
Další část, a to nahrávání nástrojů, je zajímavá v práci s muzikanty, kteří je nezúčastnění. Mnozí rychle chápou, co po nich jako skladatel chci, protože netočí divadelní hudbu poprvé. Je dobré mít svoje oblíbené hudebníky. Někdy ale muzikant může hrát ploše, jednoduše bez srdce a blbě. Pak se holt musím jeden nástroj nahrávat s více lidmi.

V divadle se ale mezitím pilně zkouší. Myslíte při práci i na herce?
Na zkoušku začnu nosit první hudby a snažím se o perfektní sekundáž, prostě o přesnost vůči hercům a to stejné pak očekávám i z druhé strany. Každý track musím znát vteřinu po vteřině, každou intenzitu musím prožít a začínám být až nerudný, když mě neuspokojí nejjemnější detail.

Chodíte rád na zkoušky?
Ano. Bývám smutný po premiérách , že už nemohu nic změnit. Do premiéry a možná i po nich mě zvukaři nenávidí, protože pořád hledám to nejlepší. Práce se zvukařem a muzikanty je ale velice důležitá. Oni jsou mojí druhou plící. Bez nich to nejde. Tady v Hradišti jsem spokojený, protože na sebe s Michalem Kedroněm slyšíme. Je ochoten trávit se mnou u muziky hodiny. Zatím. Vím, že přijde krize. Ale už jsem snad přestal být na zvukaře nerudný. Zvukař a hudebníci jsou ale velmi důležití. Je nutné je zatáhnout do problému. Oni jsou mojí druhou plící. Bez nich to nejde.

Kolik muziky složíte? Uplatní se všechna, nebo něco skončí i v koši?
Složím většinou tak třikrát víc muziky, než je potřeba.

Zajímají vás pěvecké dispozice herců a přizpůsobujete jim skladby, nebo je pro vás prioritní zpracování vaší myšlenky?
Snažím se psát songy v rozsahu, pak transponuji kam je libo. Dost často se mýlím, že co zazpívám já , zazpívají všichni. U písní je taky třeba mít štěstíčko a srdíčko. Občas se stane, že přijde píseň z nebe a na zkoušce je hned hotová a nikdy se neoposlouchá. Někdy i sám sebe dojmu, protože si vždycky představuji pro koho ten či onen song dělám a pak kdykoliv ho slyším, mám husí kůži.

Skládáte velmi originální hudbu a diváci ji mají rádi. Umíte nějak charakterizovat divadelní muziku?
Píseň má být nějakým způsobem vždy pokřivená, aby nezněla jak z rádia. Tu tam škrk, disharmonie nebo ticho. Hercům přizpůsobuji nejen skladby, ale i podkresy a předěly a veškerý sound, protože to dělám pro ně.

Jakou hudbu sám nejradši posloucháte?
Vždycky musím poslouchat tu inspiritaivní k danému představení, které dělám, ale k odpočinku si dám rád kapelu Vltava a Tatabojs. A vlastně poslední dobou mám nejradši ticho. O dovolené poslouchám cokoliv. Mě se tak pojí hudba s obrazem, že nechci aby mi zevšedněla. Nemám moc v oblibě rádia, tam to valí tak moc, že se hudba začíná prodávat jak rohlíky.

Jaká muzika zazní v nové inscenaci Slováckého divadla Villon F.?
Hudba libá i nelibá. Živá harmonikoindě, sxofonisticky-elektrokytarová. Kompletně naživo nahraná, spíš milá, oproti tepným veršům Villonovým. Ještě stále vzniká.

Co vás při komponování inspirovalo? Mohou to být i Villonovy verše?
Ty jsou jistě inspirativní, ale obstojí samy o sobě. Téma Villonova života je nám s Jakubem blízké. Před pár lety jsme se cítili jako on, dnes bychom jím chtěli být.

Se zmiňovaným režisérem Jakubem Macečkem spolupracujete pravidelně. Co je na práci s ním tak zajímavé?
On mě naučil vnímat hudbu v detailech. Dodal mi muziky, které bych nikdy neposlouchal. Má takový dobrý vkus a šmak, já zas mám smysl netopýra, takže vím co je tam navíc. On se vždycky tak zatváří, tak jako by ochutnával neznáme jídlo, když poslouchá tu mou hudbu, a je taky takový nadšenec, taky muzikant, to je dobré když je režisér muzikant, ale někdy je zas až příliš chytrý takový režisér, ale já taky kecám do režie, ale nerežíroval bych ani za nic. Hlavně po ránu má takové jiskry v očích, on je vůbec čerstvý člověk, no ostravák. Hlavně se snažíme se nevykrádat, neopakovat se, robit to poctivě. Víme, že bychom mohli použít desítky nápadu vlastních co fungují, ale raději plujeme do odvážnějších a neznámých vod. On též rád hledá. Hlavně je smutný když už je konec zkoušky.

Jak vnímáte uherskohradišťský soubor?
Tvárné, na sebe slyšící, společně fungující, pěvecky vyvážené, pokorné, snaživé, plné energie, ptající se, poctivé těleso. Hrající všechny žánry. Stále u sebe nosí porty. Asi už je mají jako povinnou výbavu. A teď na zkoušce jsme omylem vyslechli na jevišti jednoho herce. Byl v šatně mezi výstupy. Sám. Co myslíte, že jsme se dozvěděli? Nic. Učil se text a krásně.

Jste držitelem prestižní ceny Alfréda Radoka. Čím pro vás ocenění je?
Bylo to za Smetení Antigony a ta cena patří i Jakubovi Macečkovi, protože on mi říkal jaká ta hudba má být. Ale už je to dávno. Vlastně už jsem na ni zapomněl. Byl to pro nás takový pěkný motor. Asi proto máme autoklub vyvedených vozů. Libujeme si v kupování ojetin a soutěžíme o nejkratší ujetou vzdálenost mezi poruchami. Držel jsem prim. Měl jsem auto dva dny ujel jsem 30 km. Kuba vylepšil rekord. Na patnáct minut a 10 ujetých kilometrů. Na stará kolena se potkáme na vrakovišti a tam budeme točit volantama a budeme šťastní.