Co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl, že se budou znovu hrát Pokrevní bratři?
Říkal jsem si: „To je paráda. No jo, ale co když nebudu hrát Eddieho, jako před patnácti lety? To bych asi nepřežil. No jo, ale co když ho hrát budu, nebude to trapné hrát ve 37 letech osmiletého?“ Zkrátka obrovská hromada otázek. (smích)

V čem to pro vás tedy bude jiné?
Jsme starší, zkušenější, to by mohla být výhoda. Myslím si, že po profesní, muzikálové stránce to bude kvalitnější nastudování než to z roku 2001, máme živou kapelu, velmi dobrou a přísnou choreografku. Všechno nám hraje do karet.

Nebojíte se srovnání s minulým nastudováním?
Ani náhodou! Nastudování 2015 bude lepší, nebo minimálně stejně dobré jako to z roku 2001. Jiná možnost neexistuje. Máme obrovskou chuť se zlepšovat, ne zhoršovat, tudíž strach není na místě.

Jak byste stručně nastínil děj celého příběhu?
Slyšeli jste o těch dvojčatech,
co měla jednu krev a jeden dech?
Byl to zvláštní den.
Ten jeden zůstal – druhý musel z kola ven.

Máte v muzikálu obzvlášť oblíbenou pasáž?
Jsou chvíle, kdy se mi moc líbí ta pasáž mezi stránkami 1 až 38. (smích) Moje postava se na jevišti objeví až na straně 39, takže těch 38 stran je celkem pohodička. Ale jsou chvíle, kdy mi to čekání přijde nekonečné, začnu být nervózní a nejraději bych tam hned vtrhnul. Takže, mojí oblíbenou pasáží je to celé, jak to leží a běží. Věřím, že diváci na tom budou úplně stejně.

Postava Eddieho se během inscenace vyvíjí od dítěte až po dospělého muže. Byla to pro vás obtížná úloha?
A víte, že ani ne? Mám všechny tyto fáze docela úspěšně za sebou, takže v podstatě jen opakuji zažité vzorce chování. Je pravdou, že věk osmi let je už kapánek vzdálen, ale já už jsem tehdy věděl, že budu herec, takže jsem si všechny stěžejní okamžiky ukládal do emocionální paměti. (smích) No a teď, jako když najdu.

Roli vaší maminky ztvární Yvetta Blanarovičová. Jak se vám s ní spolupracuje?
Navrhla mi tykání, takže dobrý. Když mi něco nevyhovuje, nemusím mít žádné obavy jí to říct, je velmi pokorná a nehraje si na hvězdu.

Choreografii do muzikálu vytváří Qaša – přední česká choreografka. Klade na vás velké nároky?
Hmm, Qaša, to je něco! Rozhodně si nemáme, na co stěžovat. Chceme dělat muzikál, tak hold musíme makat. Odborná literatura praví, že muzikál je nejtvrdší a  fyzicky nejnáročnější formou divadla. A Qaša tuto teorii mění na čirou a nádhernou praxi.

Jaký je Tomáš Šulaj brácha?
To je zapeklitá otázka. Co čekáte, že napíšu, když je více něž pravděpodobné, že to Tomáš bude číst? Ale teď vážně. Já bych ho jako bráchu bral. Už při prvním uvedení Pokrevních bratrů nám diváci říkali, že jsme si dokonce fyzicky podobní. Došlo to tak daleko, že mi učitelka v mateřské škole nutila Tomášovu dceru. Eliška samozřejmě hned poznala, že nejsem táta, ale paní učitelka si to nechtěla nechat vysvětlit a se slovy „pane Šulaji, vy zahrajete všechno, i pana Vaculíka“ pakovala zmatenou Elišku ze třídy. Dokonce i já jsem na chvíli zaváhal, jestli náhodou nejsem Šulaj. (smích)

Muzikál se točí okolo osudu, který se musí naplnit. Věříte na osud?
Někdy je velmi příjemné se na osud spolehnout a nechat na něm, ať to všechno nějak zařídí, ale jen zcela výjimečně. Jinak jsem přesvědčený, že člověk má vše jen a jen ve svých rukou.