Divadlo není rekreační středisko pro herce

Režisérka Oxana Smilková připravila ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti zítřejší premiéru Lermontovovy Maškarády. Tamní soubor má podle ní mimořádnou uměleckou perspektivu.
Slovácké divadlo v Uherském Hradišti uvede zítra premiéru Lermontovovy Maškarády v režii Oxany Smilkové, jejíž inscenace se vyznačují velkou dynamičností i karnevalově divokým hudebně-výtvarným pojetím a vyvolávají velkou pozornost diváků i kritiky. Smilková je rodačka z Kyjeva, kde vystudovala Vysokou školu divadelní a Filozofický ústav Akademie věd Ukrajiny, v roce 1984 absolvovala režii na Akademii dramatických umění (GITIS). Jako režisérka působila ve slavném MCHATu i v dalších ruských a ukrajinských souborech. V posledních letech soustavně spolupracuje s českými a moravskými scénami. HN: Proč se tak často vracíte k ruské klasice? Nedůvěřujete současným autorům? V České republice jsem režírovala například Čechovův Višňový sad, Strýčka Váňu, Racka, ale také Hamleta, vlastní hru Elektra, cool drama Tvář v ohni, nebo Radzinského Poslední noc posledního cara. Pro mě není důležité, zda jde o klasický nebo moderní text. Rozhodující je, chc ete-li moderně zpracované téma, které hra obsahuje. HN: Už během zkoušek kolem vás bývá plno vzruchu a napětí. Je pro vás taková atmosféra inspirativní? Zkouška je hlavním tajemstvím divadla a zároveň jeho normálním životem. Považuji to za nejzajímavější fázi divadelní tvorby. Během zkoušky se poprvé setkávají hlavní hrdinové tvůrčího procesu - herci a režisér, a začíná nesměle vykukovat a pulsovat výsledek. Přitom to krásné a zároveň křehké období není vůbec jednoduché. Vyžaduje ode všech maximální soustředění, porozumění, vzájemnou úctu a trpělivost, vytrvalost, profesionální důvěru a samozřejmě obětování duševních sil. Důležitou složkou režijní profese je vytvářet pro herce na cestě k roli překážky, které jim pomohou otevřít duši a najít v sobě jiného člověka. Žádné rekreační středisko to není, ale stojí to za to. Protože divadlo pracuje s lidskou duší, a to je ještě nikým nerozlousknutý oříšek. HN: Zahajujete zkoušky s jasně danou koncepcí, nebo ji teprve průběžně dotváříte? Vznik myšlenky a koncepce je jen část přípravy režiséra. Její zrození je vždycky hádanka, tajemství. Před každou novou hrou skoro propadám panice. Co když ji nezvládnu? Je to nekonečné hledání, hledání... Nechávám na jevišti prostor pro herce. Někdy je jeho nabídka natolik zajímavá, že celou koncepci změní. A špatná nabídka herce je taky inspirativní. Hledám pak způsob, jak ji odmítnout, aby i to herci prospělo. HN: Vaše práce mají bohatě rozvinutou výtvarnou složku. Je vizuální vjem důležitější než slovo? U každé inscenace je to jinak. Někdy je dominantní vizuální složka, jindy slovo. Přemýšlím, co je důležité u Lermontova? Pro mě osobně jde o to najít pro jeho básnickou vizi adekvátní divadelní obraz, ve kterém existuje život slova, rytmu, pohybu, a přitom zůstane zachován hlavní obsah - neudržitelná energie statečné duše. HN: Je pravda, že vyžadujete, aby se herci při zkoušení potili, a zakazujete jim jíst? Ano, od herců vyžaduji maximum. Ale to maximum je může posunout na hranice jejich možností. Když Michelangelo pracoval na Sixtinské kapli, šel na hranice svých možností a do svého deníku si zapsal: "Každá překážka v umění, v procesu tvorby je světlo. Překážka, která je nezdolatelná, je slunce." Věřím mu. HN: V minulé sezóně odmítli herci brněnského HaDivadla vaši vizi Hamleta a došlo málem k rozkolu celého souboru. Přineslo vám to velké zklamání? Krize v HaDivadle začala dávno před mým příchodem do divadla. Z toho důvodu vše, co proběhlo kolem Hamleta, nazývám jednoduše nedorozuměním. Inscenace Hamleta byla nakonec realizována s jinými herci a měla úspěch. HN: Teď už podruhé režírujete ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jak se vám s tímto souborem spolupracuje? Slovácké divadlo je perfektní tvůrčí kolektiv. Má m imořádnou uměleckou perspektivu, a s takovým souborem je radost pracovat. Za ta léta, kdy soubor sleduji, vidím velké výsledky v jeho umělecké práci a jsem ráda, že i já sama k jeho uměleckému růstu přispívám. HN: Čím může Lermontovova Maškaráda oslovit současného diváka? Maškaráda je geniální drama, které zakázala cenzura jak carská, tak sovětská. Pro zajímavost - v roce 1942 zakázal Stalin hrát dvě hry: Richarda III. od Shakespeara a právě Lermontovovu Maškarádu. A mě zajímá, čeho se tak bál? Myslím, že největší strach měl z toho, o čem Lermontov píše. Měl strach z osobnosti, která chce být navzdory falešným pravidlům celé společnosti svobodná. HN: Neinscenujete všeobecně známý text Maškarády, ale verzi, která se nikdy neměla dostat na jeviště. V čem je jiná a proč jste se pro ni rozhodla? Ano, poslední verze Maškarády, která se jmenuje Arbenin, ještě nikde nebyla inscenována, a to mě přitahuje. Když jsem si hru přečetla, uviděla jsem v ní pravou moderní hru, která je o současných problémech. Syžet je skoro stejný jako u Maškarády, ale Lermontov napsal jiné zápletky a hlavně jejich rozuzlení. A napsal to moc silně, navíc moderním jazykem. Opravdu, každý drží masku a v okamžiku maškarády může být kýmkoliv, i sám sebou.