Petra Staňková: Měsíc nad řekou vzbuzuje emoce, což je u divadla nejdůležitější

Petra Staňková hraje v Měsíci nad řekou hlavní postavu Slávky Hlubinové. Spolu se svými hereckými kolegy vyrazí reprezentovat region už tuto neděli 17. září na nejprestižnější festival u nás, Mezinárodní festival divadlo Plzeň.

Petro, co říkáš na to, že Měsíc nad řekou jede na prestižní festival do Plzně?

Cítím obrovskou radost, že budeme mít příležitost reprezentovat divadlo na tak prestižním festivalu. Navíc s inscenací, kterou mám tak moc ráda. I když přiznávám, že zároveň cítím i velký respekt a strach, abych nám to nepokazila.

Jak se těšíš a co pro tebe osobně znamená účast na tomto festivalu?

Přeju si, ať si to hlavně užijeme a diváci si z inscenace odnesou pocity, emoce, zážitek. Pro mě osobně je to poprvé, co budu hrát na tak velkém festivale, a protože jsem navíc stresař, tak už má babička nakázáno, že celý den nebude dělat nic jiného než nám držet palce!

Vzpomínáš ještě na zkoušení? Jaké to bylo a jak se ti Slávka Hlubinová hraje?

Zkoušelo se mi skvěle. Měli jsme na tuhle inscenaci naprosto geniálně složený tým, který se mi snaží pomáhat ještě i teď při reprízách. Anička je režisérka, která přesně ví, co chce a nás přesně to, co chtěla, bavilo dělat.  Představení hraju strašně ráda, i když jsem vždycky nervózní, aby se vše podařilo. Mám k této roli asi zatím nejblíže ze všech, jednak protože toho mám se Slávkou dost společného, ale také proto, že je to moje první velká role, kterou jsem kdy měla příležitost si zahrát. Navíc ta práce na celé inscenaci byla tak radostná, že si to prostě nejde nezamilovat.

Proč myslíš, že u diváků hra vzbuzuje tak bouřlivé a emotivní reakce?

Myslím, že diváky provokuje. Proto někteří reagují negativně, ať už je to kvůli tomu, že nechtějí přistoupit na stylizaci v první půlce, očekávají až přílišnou podobnost se stejnojmenným filmem nebo nerozumí a nebaví je styl a jazyk, kterým je inscenace vytvořena. A pak jsou zde diváci, kteří vydrží i na polovinu druhou a snaží se představení pochopit jako celek. Vidí v něm geniální tvorbu Aničky Petrželkové a její výjimečné vidění světa. Dokáží ocenit práci scénografickou a rozklíčovat dramaturgický záměr. Kladou si otázky a odnáší si z představení zážitek. Vzbuzuje tedy tak jako tak u diváka emoce, což je u divadla to nejdůležitější.

 

Blanka Šmejdovcová