4. 10. 2017
Šest atraktivních titulů nabídne v příštím roce svým divákům Slovácké divadlo. Nové předplatné nazvané Kde domov tvůj? Slovácké divadlo! odstartuje po novém roce. "Na novém dramaturgickém plánu jsme si dali opravdu záležet a jsme hrdí, že celou sezónu budeme připomínat vznik samostatného Československa a budeme se na něj dívat z mnoha různých úhlů," prozradil ředitel Slováckého divadla Michal Zetel. "Naslouchali jsme našim divákům, takže plán je ušitý přímo jim na tělo a nic nebude chybět, výběr bude pestrý," dodal. A na co se v příštím roce můžete těšit?
Fedor Gál, Matěj@: Přes ploty
Režie: Michal Skočovský
"Plot, kam se jen podíváš," zní povzdech slovenského sociologa, dokumentaristy, někdejšího disidenta a jednoho z autorů předlohy Fedora Gála. Gál tím míní "ploty" mezi jednotlivci i mezi celými společenskými skupinami. Má s nimi velmi cenné zkušenosti: překonávání takových – především názorových – plotů prostřednictvím dialogu je totiž jeho životním tématem. A tak když Gálovi jednoho dne přijde e-mail od anonymního národního socialisty Matěje plný nejrůznějších výpadů proti jeho židovskému původu, nesmaže jej, ale se vší vážností na něj odpoví. Tím začne už bezmála deset let trvající dialog, v němž se jeho protagonisté urputně a s velkým zaujetím přou o odpovědi na otázky, jež považují za klíčové pro naše společenství. Je evropská civilizace stále nositelkou specifických hodnot? Sdílíme coby společnost nějakou vizi?
Divadelní adaptace jejich e-mailové korespondence v režii Michala Skočovského je unikátním dokumentem možností a mezí toho, jak jsou si dva zcela odlišní lidé schopni porozumět. Matěj je chytrý, zvědavý, sečtělý, provokující, klade Fedoru Gálovi bystré otázky – a tu a tam zpochybňuje počet Židů zavražděných během holokaustu. Je to důvod, abychom s ním přestali mluvit?
Lutz Hübner: Úča musí pryč! (mimo předplatné)
Režie: Zetel
Pětice rodičů vyzve třídní učitelku svých dětí, aby se třídnictví vzdala. Výuce prý chybí koncept, atmosféra v 5. B je špatná, žáci mají z učitelky strach. A to se má navíc brzy rozhodovat o přestupu dětí na víceletá gymnázia. Paní učitelka Müllerová však nechce na návrh rodičů jen tak přistoupit – a velmi vyostřená třídní schůzka začíná.
Bystrá komedie jednoho z nejhranějších německých dramatiků Lutze Hübnera se od své světové premiéry v roce 2010 dočkala desítek inscenací. Reaguje na proměny smyslu školního vzdělávání a pokračující hledání jeho nejlepší možné podoby. Pregnantně se však potýká především se situacemi ryze osobními. Každý z pětice rodičů se po svém snaží "zachránit" budoucnost svého dítěte, což občas vede k použití prostředků takřka nevybíravých. Ukazuje se, že o chybějící "vzdělávací koncept" tak docela nejde.
Novou inscenaci alternativní dramaturgické linie SLoffÁCKÉ DIVADLO připravuje režisér Zetel v netradičním prostoru školní třídy.
William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic
Režie: Zdeněk Dušek
Jedna z Shakespearových vrcholných veselých komedií (tzv. svátečních), napsaná roku 1599, spolehlivě baví diváky i tvůrce skrze tři hlavní dějové zápletky. Dvě jsou milostné - mladí snoubenci Hera a Claudio se mají brát, avšak jejich osudem neblaze zamíchá zlé nařčení z nevěry; zapřísáhlí odpůrci vdávání a ženění Beatricie a Benedik zase přes nejednu slovní bouři přece jen zdárně doplují do přístavu manželského; třetí zápletka přivádí na scénu komicky popletené strážce veřejného pořádku, kteří nevědomky a vlastně náhodou rozpletou nepříznivé nitky osudu a přispějí k dobrému konci, jak se na správnou komedii sluší.
Nebyl by to slavný Alžbětinec, kdyby nás bavil pouze tématem. Mnoho povyku pro nic ukazuje současně mistrnost shakespearovské kompozice, dokonalé zrcadlení motivů, v jejímž základu stojí otázky diskutované už antickými filozofy: Klamou nás naše smysly?; Tkví to, co nazýváme pravdou, ve smyslovém vnímání, rozumu, nebo v srdci? Podstatná část děje se totiž rozvíjí prostřednictvím odposlechnutých rozhovorů či sice (na vlastní oči) viděných, a přece špatně vnímaných výjevů. Pomluva a nedůvěřivost jsou jen dva konce stejného bludného kruhu a "Nic" je v tomto případě velmi významné, protože kvůli nicotné zámince bývá zpravidla "Povyku" nejvíce. Kolikrát my sami podobně mylně něco usuzujeme na základě útržků viděné či slyšené “reality”? O tenké hranici mezi zdáním a skutečností je tato skvělá komedie a smějeme-li se jejím postavám, které se dívají a nevidí, poslouchají a neslyší, smějeme se očistně také sami sobě.
"Slýchalať za nocí těch strašlivých hlas pěstounův, kterak hlaholem sta zvonů kostelních čte z Písma svatého, že je pravé milování tvrdé jako peklo, neodolatelné jako smrt, že je nezalejí všecky na světě řeky a neuhasí všecky nebe a země vody, a ze srdce jejího šlehal nachový plamen milování takového. I volala všecky země řeky, a ony přihrnuvše se s hrozným jekotem je zalíti nemohly, i volala všecky nebe i země vody, a ony na ně se vylily rachotem tisíce bouřek, ale nadarmo, neulily plamen srdce jejího."
Příběh lásky z tvrdého života horských samot. Jaké to je, když Eva miluje až k hrobu, miluje tolik, co její silné srdce vydrží?
Adaptace románu Karolíny Světlé pojednává o poslední generaci rodu Potockých. Rodu, který tíží skutky předků. Vražda a kletba. Je možné chmury a přízraky našich rodičů i dědů překonat? Prolomit temné vlny stínů minulosti? Je v nás ta běsnící vina minulosti navždy? Dokáže lidská láska bojovat ve vztahu, kde se muž ženě před očima mění z milujícího anděla ve zvíře?
Milostné drama z hlubokých úbočí hor. Hra o víře, síle a vztahu. Příběh, který je nevídaně o nás – o lidech žijících v rozežrané době. Každý má svůj pokus o důstojné bytí.
"Pláče anděl nad ďáblem, ale nemůže se s ním spřátelit, byť i chtěl, propast příliš velká mezi nimi zeje."
Zoja Mikotová, Iva Šulajová: KDY bude po válce
Režie: Zoja Mikotová
Autorská koláž: Zoja Mikotová, Iva Šulajová
Osmička je údajně magickým, osudovým či dokonce karmickým číslem. Česká historie má asi čtyřicet osudových osmiček, což je podle historiků nad statistickou míru hodně. Osudovost některých z nich ti zralejší z nás poznali na vlastní kůži. V roce 2018 oslavíme velké kulaté jubileum významné "osmičkové" události. Před sto lety, v roce 1918, skončila první světová válka a vznikl samostatný Česko-Slovenský stát (od jehož rozpadu na dvě samostatné složky už letos rovněž uplyne nemalé jubileum - 25 let).
Nelze vypovědět všechny příběhy a zavzpomínat na všechny historické události. Naše koláž vycházející z autentických zápisků, dopisů a vzpomínek chce postihnout některé lidské stránky běžného válečného života v zázemí v posledních letech vlády císaře Františka Josefa I., zejména příběhy žen a dětí, jež se často nedobrovolně staly ze dne na den hospodáři a živiteli rodiny či předčasně dospělými. Platilo i za války mocnářovo: "Vše pro dítě!"? A jak zněla odpověď na často pokládané otázky: "KDY bude po válce?", "Dokdy bude trvat?" Do "švestek", mysleli někteří, "do Vánoc", soudili jiní. Původní "červencové dobrodružství" roku 1914, jak mnozí nadšení mladí vojáci chápali nástup do armády, se však nakonec překvapivě protáhlo a bezprecedentně rozrostlo. Podle některých badatelů se lidská společnost po tzv. Velké válce už nikdy nevrátila do etických poměrů před rokem 1914 a civilizační úpadek například v oblasti morálky a etiky se otevřel právě v atmosféře válečného či bezprostředně poválečného světa, kdy dříve okrajové lidské chování se stalo normou. V tomto širším smyslu epocha Velké války stále trvá. KDY bude po válce?
István Örkény: Rodina Tótů
Režie: Igor Stránský
Major: "Když dáme lidskému mozku volnost, stane se rychle hříčkou vlastních myšlenek."
Do domu rodiny Tótů žijící v zapadlé severomaďarské vesničce přijíždí z fronty na zotavenou Major, nadřízený Tótovic syna Julia. Celá rodina spatřuje v návštěvě vidinu budoucích výsad pro syna, a tak se snaží Majorovi zalíbit a všemožně vyjít vstříc jeho kuriózně kladeným požadavkům (eliminace nejrůznějších zápachů, šumů a zvuků a jiných běžných životních vjemů), byť je to stojí mnoho sebezapření. Již záhy po příjezdu se totiž projevuje Majorova pošramocená nervová soustava a autoritativní povaha, pod jejímž despotický vlivem manželé Tótovi postupně degenerují a ztrácejí svobodnou vůli...
Sarkastická tragikomedie s vynikajícími hereckými příležitostmi, kterou významný maďarský dramatik István Örkény napsal v polovině šedesátých let 20. století (nejprve jako scénář a později jako drama), je groteskním zobrazením skutečnosti a obranou humánních hodnot proti odcizení a absurditě života. Skrze humor bojuje s omezující představou, že svět je třeba dostat do předem vymyšleného modelu a svobodný život lze zavřít do nějaké "škatule". Komedii, jež byla v Maďarsku také úspěšně zfilmována i adaptována pro rozhlas a v roce 1969 získala v Paříži Grand Prix Black Humor, lze snad pro českého diváka nazvat též jakousi maďarskou "hrabalovštinou".
Josef Kajetán Tyl: Fidlovačka
Režie: Zetel
O Fidlovačce se psalo jako o hře umělecky bezcenné, neschopné života na moderním jevišti. Dramaturg a teatrolog Ivo Osolsobě ji naopak označil termínem "operetta aperta" (tedy otevřené dílo), oceňuje její přístupnost různým interpretacím, a současně ji s jistou mírou nadsázky přirovnával ke slavnému muzikálu West Side Story, v jehož lokální "variantě" spolu místo dvou gangů soupeří konkurenční party podskalských dřevorubců o výhodný melouch. Shoda divadelních teoretiků nepanuje ani v otázce žánru. Někdo považuje Fidlovačku za frašku, jiný za vážnou komedii, další akcentují představu Fidlovačky coby sledu nedějových obrazů.
Většina z nás samozřejmě velmi dobře ví, že právě v tomto Tylově dramatu z roku 1834 se poprvé objevila píseň nazvaná Kde domov můj, z níž se později stala první sloka československé hymny a posléze také hymna česká. O čem však tato hra, jejíž celý název i s podtitulem zní Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve své době vypovídala a o čem může vypovídat dnes?
Při příležitosti stého výročí vzniku Československé republiky se režisér Zetel chce ohlédnout za zdánlivě samozřejmou součástí českých (nejen divadelních) dějin. Co stojí v základu české státnosti?