Režisér Pitínský: Děti jsou pořád obalovány houněmi logiky

Jan Antonín Pitínský byl časopisem Reflex před časem označený jako největší žijící divadelní režisér posledních dvaceti let. Velkou zásluhu na jeho výjimečném úspěchu má bezesporu i Slovácké divadlo. Od roku 1999, kdy se v něm představil poprvé, nastudoval už sedm inscenací, které sbíraly prestižní ceny a kraj reprezentovaly na největších festivalech u nás. Tou poslední, která bude uvedená dnes, je fantaskní Alenka v kraji divů a za zrcadlem. „Inscenace působí i výchovně: dbejte o své děti, nebo vám zmizí za zrcadlo či propadnou králičí dírou,“ říká pár hodin před očekávanou premiérou režisér Pitínský.

Co rozhodlo o tom, že jste v Hradišti vsadil na Alenku v kraji divů?
Rozhodla zřejmě výhra po vsazení. Nebo vsazení po výhře, teď nevím. Ale i to zřejmě, že kniha je vtipná, nenucená, plná groteskního jehličí a chloupků. A že Hradiště není ani trochu anglické město, přestože to tak pod kunovským lesem už skoro vypadá. A rovněž i to, že by herci mohli mít postavy z knížky rádi.

Ve Slováckém divadle pracujete už posedmé. Jak se za těch 15 let změnil soubor?
Vždy je mi položena tato otázka, ale já nikoho nesoudím, mohu jen velmi zlehka chválit. Lidé i herci stárnou, tudíž jsou někteří moudřejší a jiní si vedou po svém. Je zde ale pořád to vlídné a pracovité chvění a vésský Trčálek je vůbec už méně škarohlídský, než býval. Ženy jsou krásné.

Jak vypadá váš kraj divů?
Mým krajem divů je zřejmě můj pokoj ve staré vile (1911), o němž mí chlapci říkají, že je nemožný a přímo hloupý. Ale je to bytelná, prostá a důkladná věc. Fošny stále drží, hromady knih zatím vzrůstají, nezabíjíme zde mouchy ani pavouky a návštěvy se nesmí přezouvat, jinak musí domů. Tisíc let starý lustr ochraňuje dva tisíce let staré zlaté jmelí. Kytara.

Co byste přál divákům, aby objevili ve vašem divadelním kraji divů?
Že by o své děti mohli dbáti nejlépe, jak dovedou. A že by se už mohli méně bavit svou otřesnou logikou. Děti jsou pořád obalovány houněmi logiky. Taky by mohli víc tvořit z papíru a vůbec víc používat tužky a začít děti otravovat dlouhými básněmi, které by se mohli naučit, nebo si na některé vzpomenout. (Naše babičky a maminky zpaměti recitovaly Wolkera, Březinu a Seiferta). Nyní znám rodiče, že by si mohli myslet, že Březina, Wolker a Seifert jsou nové značky automobilů. Inscenace působí i výchovně: dbejte o své děti, nebo vám zmizí za zrcadlo či propadnou králičí dírou.