Markéto, co vás na hře Králova řeč oslovilo?
To byla kombinace víc věcí. Králova řeč mě lákala tematicky: ať už jde o Bertieho proměnu k „celistvějšímu lidství“, srovnávání se s vlastním „údělem“, které provází řadu postav, sbližování dvou velmi odlišných lidí (uzavřeného královského syna a velmi přímého „obyčejného člověka z kolonií“, jak Logue sám sebe označoval) – a nahlédnutí do světa toho druhého. Nebo způsob, jakým Seidler zobrazil manželství. Vždycky si u těch manželských scén Bertieho a Alžběty nebo Myrtle a Loguea vzpomenu na pár veršů z Shakespearova Edwarda III.: „Být králem totiž, to není věc tak starobylá/ jako být ženat: náš praotec Adam,/ jenž sám vládl celému stvoření,/ byl Bohem vyzdvižen ke cti být manželem,/ vůbec ne k tomu, být pomazaným králem.“ A musím říct, že pro ten britský svět mám slabost, fascinuje mě jeho ohromná vnitřní kontinuita.

Králova řeč je, dá se říct, fenoménem. Čím si myslíte, že vzbudila nejen v divadelním světě takový zájem?
Králova řeč je samozřejmě do jisté míry „pohádková“ interpretace skutečných událostí, vztah Jiřího VI. s logopedem Lionelem Loguem nebyl po celou dobu tak intenzivní, jak naznačuje hra, po prvním povedeném Bertieho válečném projevu pochopitelně přišla ještě celá řada dalších proslovů, během nichž byl král nejspíš podobně nervózní jako při tom prvním. Králova řeč coby fenomén vypovídá myslím o potřebě naděje a „každodenní spravedlnosti“ (jako protikladu ke spravedlnosti, kterou bychom mohli nazvat „soudní“, či k té skutečně konečné) – spravedlnosti, s níž je Bertieho úsilí „po právu“ odměněno.

V čem bude inscenace oproti filmu jiná?
Popravdě už je to nějaký čas, co jsem filmovou adaptaci Královy řeči (filmový scénář vznikl až po divadelní hře) viděla, tak na to neumím smysluplně odpovědět.

Co je pro Královu řeč, kromě koktání, nejvíce charakteristické?
V téhle souvislosti musím vzpomenout na profesora Osolsobě, který nám při přednáškách vždycky říkal, že bychom se coby lidé podílející se na vzniku divadelních inscenací neměli nechat svést pocitem, že v divadle je potřeba traktovat jen ty naše lidské špatnosti. Mám dojem, že Králova řeč je tento druh textu, jenž nás (coby čtenáře, diváky) může tříbit skrz setkání s nejrůznějšími pozitivními příklady.

Co byste byla ráda, aby si divákům honilo v hlavách, když budou odcházet z představení? 
Nemůžu říct, že bych si přála, aby se divákům honila v hlavách nějaká konkrétní myšlenka, nechtěla bych jejich zážitek takhle zjednodušit, „zplacatět“. Tohle se asi dá pojmenovat jen v té nejobecnější rovině: patrně všichni bez výjimky bychom samozřejmě rádi, aby diváci měli dojem, že společně s herci zažili něčím podstatný dialog, který například může oživit naši citlivost.