Zdeněk Trčálek: Komedie není žádná sranda

S hercem Slováckého divadla o přípravě komedie 1+2=6, vzteku na režiséry a o zákulisí televizní zábavy. Rozhovor byl uveřejněn v MF Dnes 16. dubna. Patří k nejobsazovanějším hercům uherskohradišťského divadla. V Rychlých šípech hraje Červenáčka, v Divé Báře Černého myslivce, v Sugar italského mafiána Marcella. Když jej v muzikálu Donaha! viděla v postavě profesionálního striptéra Veronika Žilková, hned se šla po představení ujistit, zda je opravdu hercem. Když ji v tom utvrdil, se smíchem prohodila: „A není vás pro herectví škoda?“ Zdeněk Trčálek je zkrátka ve všech postavách věrohodný. Nyní mu režisér Robert Bellan svěřil hlavní roli ve velmi očekávané bláznivé komedii 1+2=6.
Představuji si, že když se v divadle začne připravovat komedie, bývá u toho veselo. Je to tak?
To si tak asi představuje každý, ale platí spíš opak.

Vážně? Jak to tedy probíhá?
Počkejte, musíme se bavit konkrétně, protože každá inscenace vzniká v jiných podmínkách, v jiné době a s jinými kolegy.

Dobrá. Začněme u nejslavnější uherskohradišťské komedie, kterou jsou Rychlé šípy, režíroval ji Robert Bellan. Jak přišla na svět?

Zrovna u Šípů si to moc nepamatuji, protože jsme je zkoušeli na podzim, kdy je všude strašná spousta burčáku, takže Šípy jím byly hodně poznamenané. Ale to bylo tím, že zkoušením Rychlých šípů jsme si dělali jen takovou radost sami sobě. Ani v nejmenším jsme netušili, že změní dějiny našeho divadla.

Moc mi to neusnadňujete. Pořád se nemůžeme dostat k samotné přípravě komedie.

Dobrá, tak popořádku. Jednoho dne vyjde v divadle obsazení, to je takový list papíru podepsaný ředitelem divadla a režisérem inscenace, kde je napsáno, kdo co bude hrát. Vy tam zjistíte, že si vás režisér vybral. Když jste jmenován na některém z prvních míst, máte radost, protože to znamená, že budete mít velkou roli, když své jméno najdete někde vespod, moc vás to netěší, ale před kolegy předstíráte, že je vám to jedno (smích). Abychom byli konkrétní, tak u komedie 1+2=6, o kterou vám asi nejvíc jde, jsem si obsazení přečetl zhruba před třemi týdny.

A měl jste radost, protože jste na prvním místě.
Přesně tak. Pak jsme s kolegy čekali, až bude připravený text, abychom si jej mohli doma každý přečíst.

Máte nějaký rituál, když scénář poprvé dostanete do rukou?
Myslím, že úplně každý herec začne horečně listovat a hledat, na kolika stránkách mluví a u komedií jej samozřejmě také zajímá, jestli je jeho postava vtipná a bude se divákům líbit.

Jaký jste měl z prvního přečtení komedie 1+2=6 dojem?
Byl jsem nadšený. Pořád jsem se u čtení smál a když jsem druhý den v divadle potkal kolegy, tak jsem se s nimi hned dělil o dojmy. Shodli jsme se, že je to výtečně napsaná komedie plná zvratů a velmi vtipných situací. Pojednává totiž o taxikáři, který má dvě manželky a samozřejmě to tají. Jenomže jednoho dne se kvůli náhodě všechno prozradí a on se se svým kamarádem snaží zamaskovat stopy, ale ještě víc to komplikuje. Víc ale prozrazovat nesmím, pan tiskový mluvčí chce všechno nechat až před premiérou.

Dobrá, vraťme se k přípravě. První zkouška proběhla u režiséra Bellana na zahradě. To je obvyklé?
Někteří režiséři mají rádi, když začínají v netradičním prostředí. Pamatuji si třeba, že první čtená zkouška na Lišku Bystroušku byla v lese. Kolegové z Vycucnutí ji trávili zase ve sklípku, to jsem jim záviděl. Ale abych se vrátil k Robertovi, byli jsme u něj na zahradě, jeho manželka Šárka nám ukázala návrhy kostýmů, dramaturgyně Iva Šulajová nám něco řekla o koncepci a pak jsme si hru přečetli. Smáli jsme se a to bylo naposledy.

Tomu nerozumím.
Druhý den už jsme byli v divadle a začala dřina. Jednak vám po druhém třetím čtení už ty situace vůbec nepřijdou vtipné. S postupem času dokonce začínáte pochybovat o tom, že je to komedie. Slyšel jsem o jednom herci, který si při prvním čtení dělal v textu poznámky u situací, kterým se smál. Věděl, že by pak měly fungovat i na jevišti před diváky.

Když pomineme pochybnosti o vtipném textu, jakou atmosféru vytvoří režisér?
Začíná nás pěkně dusit. V zákulisí si pak říkáme – a sakra, to je pěkně husté zkoušení.

I u Roberta Bellana, o kterém se říká, že je věčný pohodář?
Bohužel i u něj. Já mu samozřejmě rozumím. Má svoji představu, ví, jak by to mělo na jevišti nakonec vypadat a jako správný režisér se ji snaží naplňovat. Je to tak v pořádku. Jen možná občas zapomíná, že herci jsou křehké nádoby a když po nich třeba desetkrát chce, aby větu zopakovali podle jeho představ, můžou jim rupnout nervy.

Robertovi Bellanovi ale jeho režijní přístup evidentně vychází. Když pomineme Rychlé šípy, i jeho další komedie měly obrovský úspěch. Blbec k večeři se dočkal více jak padesáti vyprodaných repríz…
V Blbci jsem taky hrál a řeknu vám, že jsem byl z něj vždycky příšerně unavený. Diváci odcházeli z divadla v euforii, hned volali do pokladny, že chtějí přijít znovu a my jsme se jen sunuli vyčerpáním z divadla a těšili se, až bude na blízku postel.

Jak je to možné?
Situační komedie je založená na přesnosti. Všechno musí klapat jako hodinový strojek. Takže před každým představením jsme si všichni poctivě opakovali texty, než přišli diváci, zkoušeli jsme scény, u kterých jsme věděli, že by při nich mohlo dojít k zádrhelu a při představení samotném jsme byli v maximální koncentraci. Nic z toho ale nesmělo být poznat, diváci museli mít pocit, že je to krásná a lehká komedie. V tom bylo její kouzlo a zároveň její velká deviza. Blbci k večeři je hra 1+2=6 nejvíc podobná. Je založená na stejných principech, jsou v ní stejné vzorečky postav, jen mám pocit, že je ještě víc vtipnější a propracovanější, což je velký příslib pro diváky.

Ale nám divákům o to jde. Abychom se pobavili u vtipné komedie a u výborných hereckých výkonů.
(skočí do řeči) A vlastně vás nemusí zajímat, jak je to pro herce náročné a že humor není žádná sranda, že? Je to tak v pořádku. Taky proto děláme divadlo. Pro spokojenost diváků.

Když to otočíme, jaké komedie máte jako divák rád vy?
Miluju Červeného trpaslíka, mám rád absurdní humor, který je vypracovaný do detailů.

Tak to vidíte. Také máte důkladnost jako divák rád.
Ano, přesnost je znát u všech dobrých věcí, u každého dobrého komika. U Felixe Holzmanna, u scének z Televarieté, u Svěráka. Tak by to mělo být. Dnes si ale častokrát zapnete televizi a vidíte strašidelné věci, které se vydávají za televizní zábavu.

Tady bych vás chytil za slovo. Vy jste se s Rychlými šípy také několikrát objevili v zábavných pořadech.
Máte pravdu a taky vím, jak ty pořady vznikají. Ve spěchu, bez pořádné přípravy. Některým převážně pražským kolegům je to úplně jedno, nezáleží jim na výsledku. To je hodně smutný obrázek.

Můžete být konkrétnější?
Do toho mě, prosím, netlačte, abych vám říkal drby z televizního zákulisí.

Ani jeden příklad, abych si mohl udělat obrázek?
Ale jen jeden. Když jsme třeba točili Pomozte dětem!, byla ve scénáři na konci napsaná písnička, kterou jsme měli s Ivanem Hlasem a s Annou K. zpívat všichni účinkující. A protože jsme z divadla vycvičení k odpovědnosti, hned po zkoušce, to bylo den před samotným natáčením, jsme se po té písničce ptali, abychom se ji mohli naučit. A produkce místo toho, aby okamžitě sáhla po připraveném cédéčku, se na nás dívala jako na exoty, protože nějakým učením se tam vůbec nikdo nezatěžoval.

Jak to dopadlo?
Na té písničce jsme si trvali, oni nám ji někde sehnali, my jsme se ji naučili a druhý den jsme finále zpívali jen my a Chinaski, ostatní se různě otáčeli od kamer a kroutili se tak, aby nebylo poznat, že se na to vykašlali. Samozřejmě, že to diváci u televizí viděli, ale to nikdo na Kavčích horách neřešil.

Z vaší strany to byla maximální profesionalita a vy jste si před chvílí stěžoval, jak vás Robert Bellan při zkoušení trápí. Neplatí náhodou rčení „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“? Takže i když teprve začínáte zkoušet a je to pěkná dřina, všechno nasvědčuje tomu, že komedie 1+2=6 bude úspěšná.
Krásně jste mě uklidnil. (smích)

Uklidní vás i to, že premiéra bude sice až na konci května, ale už teď je vyprodaná do posledního místa?
Bože! Tak a klid je zase pryč! Nemohl byste už odejít? Potřebuji se učit text, nebo mě zítra Robert uškrtí. (smích)


Zdeněk Trčálek

- narodil se 14. července 1979 ve Vsetíně
- ačkoliv jej nepřijali na JAMU, divadlo pro něj bylo fenoménem, který nehodlal opustit
- v roce 1999 byl přijat do angažmá Slováckého divadla
- v uherskohradišťském divadle vyvtořil několik desítek výrazných rolí (Amadeus, Ivan Karamazov, Lapák a další)
- je ženatý, loni se mu narodila dcera Karolína