Jak dlouho už se tématu Masaryka věnujete?

V intenzivní míře víc než rok. Takovýto velký příběh nelze obsáhnout celý, pokud není člověk historik a historické bádání není jeho životní náplní. Moje tvůrčí perspektiva a zároveň vnitřní nastavení mne sice žene do maximální důslednosti ve zkoumání všech možných zdrojů, hledání souvislostí, ale paralelně s tím se rozvíjí právě tvořivost, myšlení dramatika, kde se rozezvučí fantazie, fabulace, vize, touha. Myslím, že právě kvůli průniku těchto dvou rovin se k jevištnímu ztvárnění skutečných postav průběžně, a rád, vracím.

V čem je Masaryk dodnes aktuální?

Masaryková brázda života je dynamická, neklidná a proměnlivá. A mimořádně hluboká. Odpověď na otázku, v čem je aktuální by už nabízela jistou interpretaci a tu bych rád nechal na milém obecenstvu. Ale řeknu třeba, že mne inspiruje jeho jistá absolutnost, náročnost k sobě i k okolí, nesmlouvavost, neuhýbání před velkým rozhodováním. Právě tato odevzdanost ideám způsobila, že to s ním jeho nejbližší asi neměli lehké. Nezapomeňme však, že po jeho boku stála jeho brooklynská manželka Charlotte, což lze považovat za požehnání. Zároveň si však myslím, že byl člověkem pochybujícím, zvažujícím, ve kterém byl hluboce zakořeněný morální kompas, rozměr osobní víry.

Nedávno se otevírala obálka s údajnými posledními slovy TGM. Co jste čekal, že v ní bude? A byl jste překvapen, nebo zklamán?

Ani překvapen, ani zklamán. Byl jsem zvědavý, jestli se dozvíme nějaké zaklínadlo, ale naštěstí tomu tak nebylo. Vede se teď polemika, kdy ta slova byla vlastně zaznamenána, jeví se, že už v roce 1934, čili tři roky před jeho smrtí, kdy si těžce nemocný vlastní konečnost poprvé reálně uvědomil. V těch slovech je také vtip, když mluví o tom, jak se má člověk připravit na vlastní funus, že nemá zapomenout na hezké šaty. Taky mnou rezonují slova o tom, jak je potřeba neustále a vytrvale „se hádat“, že je jednoduché být hloupým, to znamená kromě jiného, zbavit se odpovědnosti, žit pohodlný, šedivý a pasivní život. Tak toto je vlastně možná i odpověď na předešlou otázku.

Tato velmi očekávaná událost se prý svým způsobem projeví i ve vaší inscenaci…

Ano, máme tam tento moment tak lehce a snad se šarmem zakomponován. Ale nijak na to netlačíme, objeví se v podobě krátkého stand upu.

V červenci jste se ve Slováckém divadle setkal s prozatím posledním českým prezidentem Petrem Pavlem, který zhlédl vaši Farmu zvířat. Jaké emoce jste si z tohoto setkání odnesl?

Krásné. Pan prezident zcela normálně a lidsky s námi mluvil, kladl otázky s autentickým zájmem, komunikoval, sděloval dojmy z představení.

Masaryk se narodil na Slovácku – bude tento fakt akcentován ve vaší hře?

Jedna situace je jeho dětství přímo věnována, čili ano, bude. Zároveň jsem ale, i s poučeným komentářem dramaturgyně Jitky Šotkovské, někdy nechal v textu znít i slovenštinu, s odkazem na jeho otce, a na jazyk a prostředí, ke kterému měl Masaryk celoživotní vztah. A tím myslím, třeba i vztah kritický.

Do jaké míry vás inspiroval muzikál pro Alexandra Hamiltona, zakladatele USA?

Jenom jako referenční dílo, kterého jsem fanouškem. Inspiroval nás, společně s Robertem Mankoveckým, hudebním skladatelem, způsob nahlížení na možnost odvyprávět velký příběh přes rytmus, rap, beat. Ale ve výsledku jsme se stejně vydali vlastní, trochu zarubanou, cestou.

Prozraďte, jestli jste se o Masarykovi při svém studiu jeho života dozvěděl nějakou zajímavost, která není veřejnosti příliš známá a která vás překvapila? A pokud ano, zapracujete ji do vašeho díla?

Těžko se mi zdůrazňuje jedna. Trochu jsem se v jisté fáze vědomě vyhýbal „pikoškám a bonusům“ z jeho života, abychom nepadali do bahna bulváru, anebo jinak řečeno, abychom nekvantifikovali něco, co může být sice povrchně přitažlivé, ale žádný přesah to nepřináší. A pokud z jeviště takové “barvy” zazní, tak vědomě a přiznaně. Mne svým způsobem překvapilo, jak jsem říkal výš, že byl Masaryk mnohdy plný sžíravých pochybností, i když navenek to mohlo působit opačně. Cením si, i v kontextu dnešní politické ambivalentnosti, jeho integritu, pevnost v klíčových otázkách. Celoživotně jsou mi blízcí lidé, kteří nepopírají svůj fundament, kteří neutíkají od zodpovědnosti a nepotřebují se zalíbit všem.

Ve Slováckém divadle jste režíroval veleúspěšný muzikál Jesus Christ Superstar, nyní Vás čeká muzikál o Masarykovi. Je to váš oblíbený žánr?

Viděl jsem několik muzikálů třeba na Broadway, rok jsem v New Yorku žil a pravidelně se tam vracím. Ale můj oblíbený žánr to není. Moje oblíbená, až zalíbená a neměnně pevná substance života je hudba. Proto mi je blízký múzický svět. Myslím, že hudba je nejvíc univerzální komunikační kód, jejím prostřednictvím lze předávat emoce přímočaře, sdělovat cosi podstatného a hlubokého, bez pomocných mezipater dovysvětlovávání a zbytečných alibistických a kalkulujících hrátek.