Co všechno musíte absolvovat, než vyjdete na jeviště?
Momentálně mám obarvené vlasy, ty jsou tím pádem bez starostí. Nemusel jsem to podstupovat, ale jsem flegmatik, tak jsem řekl, že je mi to jedno, ať mě klidně nabarví. Kromě toho se před představením líčíme – mám namalované spodní a horní linky, vousy. Nemůžu si je nechat narůst, protože třeba když hraju Rychlé šípy, musím být oholený, abych vypadal jako dvanáctiletý kluk. V maskérně strávím asi patnáct minut. No a pak přijdou na řadu korepetice, které jsou od toho, aby se nastavil zvuk, aby byly všechny mikrofony a porty dobře připravené. A taky se opakují písničky, někdy všechny, ale tady jej jich moc, proto to není možné. Takže člověk se zničí ještě před představením. (smích)

Dívali jste se během příprav muzikálu Cikáni jdou do nebe na stejnojmenný sovětský film ze sedmdesátých let?
Nemuseli jsme, ale kdo chtěl, podíval se. Já jsem ho viděl s velkým předstihem, což mělo za následek, že jsem toho hodně zapomněl. A to je asi dobře, protože moje postava, Lujko Zobar, je trochu suchar, nemá žádný vývoj. Režisér Radek Balaš mi při zkoušení pořád připomínal film Sedm statečných a Yula Brynnera – říct jen pár vět, a to stačí.

Takže jste se nenechal inspirovat filmovou předlohou?
To já nedělám. Čekám na to, co chce režisér a tomu se snažím přizpůsobit a vyjít mu vstříc. Závidím Tomáši Šulajovi, ten má geniální a jedinou vtipnou roli v celé hře, určitě bude miláčkem publika. Ale byl to pro mě herecký přínos, nikdy jsem podobnou roli nehrál.

Bylo těžké naučit se texty písní v romštině?
Mám pocit, že v průběhu zkoušení to šlo samo. Navíc nám onemocněla nápověda, sháněl se záskok a chvilku to běželo bez nápovědy, a to nás donutilo se texty naučit. Když je člověk dennodenně opakuje, není to problém. Měli jsme k nim překlady, což bylo důležité. Ani ne pro diváky, ti romštině asi nerozumějí, ale pro nás. Ta hudba je velmi emočně nabitá a pokud se zazpívá ve významu, který tam je a je poznat, o čem ta písnička je, tak by to publikum mělo pochopit.

Dá se tedy odvodit, o čem zpíváte?
Ano, ale není to celistvý příběh, scéna se neustále posouvá. Příběh se odehrává v rozpětí jednoho roku a jsou znázorněna i jednotlivá roční období. Ale texty samozřejmě korespondují s tím, co se děje na jevišti.

Změnil se díky nastudování této hry váš postoj k romskému etniku?
To jsem nikdy neřešil. Mám mezi nimi spoustu kamarádů a nemám žádnou špatnou zkušenost. Takže můj postoj se asi nezměnil. Ale tato hra pojednává hlavně o době, kdy Romové byli kočovní, dnes je to úplně jiné. I když se dá říct, že k nim máme svým způsobem blízko, protože herci bývali taky kočovníci.

Vaše postava je zlodějem koní. Jak jste si s tímto motivem poradili? Živá zvířata asi na jevišti neuvidíme, nebo ano?
Kolegové si ze mě dělají legraci, že jsem největší zloděj sedel. (smích) Koně hrají herci. Všechno je udělané nepřímo – v inscenaci je spousta obrazů, metafor a symbolů. V tom je právě divadlo kouzelné. A myslím, že to funguje. I když kolegové mají občas strach, že je zpráskáme bičem.

To zní děsivě, došlo během zkoušení k nějakému zranění?
Když se podíváte na moje ruce… Jsem dobitý jako kůň. A z milostných scén mám spáleniny od koberce. Ale nejsem v tom sám. Máme šrámy na zádech od bičů a podobně. Práskat bičem není jednoduché. Měli jsme sice pozvaného odborníka, který nám ukázal základy, ale strávil s námi jen dvě hodinky a pak už to bylo na nás. Bič měří zhruba dva metry a není snadné jej ovládat mezi kulisami a nikoho nezranit.

Jaký vůbec máte ke koním vztah?
Koní se bojím, takže to byl docela protiúkol. Ale to byla tato inscenace obecně, protože to byla moje první hlavní role a musel jsem se naučit spoustu věcí. Kromě práskání bičem třeba držení těla, v civilu jsem flegmatický, uvolněný typ. Nebo mi režisér při jedné písničce řekl, že by bylo pěkné, kdybych se rozplakal. Ne vždycky to vyjde, ale snažím se.

A jak jste na tom s tancem?
Vychytal jsem v naší hře asi to nejhorší, co může být. Trend dnešního muzikálového divadla je takový, že hlavní protagonista je v klidu a všechno za něj udělá křoví. Tady to ale vůbec neplatí. Nejtěžší choreografie přijde hned na začátku, takže tam se člověk odrovná. Já osobně nemám k tanci vztah, ploužáky zvládnu, ale plesům se vyhýbám.

To je překvapivé, vzhledem k tomu, že jste vystudoval muzikálové herectví.
Na JAMU jsem nastoupil dost pozdě, možná proto mě to nechytlo. Muzikál jsem nikdy moc dělat nechtěl, chtěl jsem studovat činohru. Muzikálové herectví jsem bral jako možnost absolvovat JAMU. Asi nebylo správné ve čtyřiadvaceti lámat někoho do baletu, když do té doby nic nedělal. Ale přežil jsem. A dlouho po škole jsem netančil, Cikáni jdou do nebe jsou první příležitost.

Když jsme u těch příležitostí – přijal byste nabídku z Prahy?
Už k tomu netíhnu. Když jsem byl na škole, měl jsem sen být slavný. Ale pak jsem pochopil, že sláva není všechno. Navíc pochybuju, že by se rodina přestěhovala se mnou. Myslím, že v Hradišti už jsem zapustil kořeny.