Jednu z hlavních rolí ztvárnila vaše manželka Irena Vacková. Musel jste vlastní ženu do hlavní role „protlačit", nebo naopak jste se tomu bránil?

Při obsazování jsem Irenku vyloženě do té role chtěl. Ale ne proto, že je mojí ženou, ale protože mi seděla typově a hlavně jejími hereckými prostředky a zkušenostmi. Ostatně výsledek práce moje předpoklady naplnil.

A nesetkal jste se s poznámkami o protekci?

Nesetkal. Nebyl k tomu ani důvod, vždyť Agatománie je moje osmá inscenace a s manželkou jsem jakožto režisér pracoval jen jednou, při své prvotině před jedenácti lety - a to jsme vlastně ještě ani manželé nebyli.

A jaké byly její reakce - děkovala vám, nebo vám nápad rozmlouvala?

Neděkovala. I když svoje výhody to mělo. Dvě čtené zkoušky jsme mohli absolvovat na terase naší chaty, což by s jiným režisérem a ve větším obsazení nebylo možné - nemáme totiž tak velkou terasu. A ani nerozmlouvala, jelikož věděla o těch čtených zkouškách...

Jste na ni skutečně stejně přísný, jako byste byl na jinou herečku?

Režie není o přísnosti. Herci, režisér, stejně tak jako všichni ostatní kolem inscenace, se na jejím vzniku podílí se stejným cílem - aby vzniklo dobré představení. Takže spíše záleží na tom, jak je kdo přísný na sebe. Tam vzniká základ kvality práce každého. Ale je pravda, že režisér musí být tu a tam také diplomatem a že pokud režírujete svoji životní partnerku, jsou projevy diplomacie trochu odlišné. Od ostatních hereček mi přece jen nehrozí vznik „tiché domácnosti".

A co druhá role pro Kláru Brtníkovou? Byl jste rád, že máte mladičkou herečku, kterou si můžete tvarovat, nebo byste radši nějakou se zkušenostmi?

Pro Kláru to byl veleskok rovnýma nohama do nového angažmá. A zvládla ho opravdu obdivuhodně. Při zkoušení byla velmi pozorná, a člověk s ní mohl pracovat jako se zkušenou herečkou. Navíc má, stejně jako Irena, obdivuhodnou paměť. Já bych ta kvanta složitého textu, které musely holky precizně zvládnout, do hlavy nedostal.

Proč jste si Agatománii vybral?

Ten text objevila pro naše divadlo dramaturgyně Hanka Hložková a jsem jí za to velmi vděčný. Agatománie mi dala možnost vyzkoušet si zase něco nového. Nabízí velmi atypickou jevištní formu, ve které je divák přímou součástí konfrontace dvou pohledů a způsobů myšlení. Sám divák by se měl - pocitově - stěhovat z jedné strany na druhou a při odkrývání velmi zajímavého příběhu zjišťovat, čemu věří, čemu by chtěl věřit a jak by se sám v obdobné situaci zachoval. Vše je navíc protkáno osobitým, humorným jazykem Arnošta Goldflama, vtipnými animacemi mého bratra Ivana, a především diváky čekají - teď už to mohu říci - dva výtečné herecké výkony.

Hru Arnošt Goldflam napsal před více než dvaceti lety. V čem tkví její aktuálnost, že ji stojí za to inscenovat i dnes?

Myslím, že to základní téma je věčné. Drzost, závist, egoismus budou mít vždy díky své bezostyšnosti jistý náskok před slušností a důvěřivostí. Záleží na nás, čemu chceme „fandit" a považovat za přirozené a správné. A navíc ten zmiňovaný Goldflamův humor. Nevím, jestli je věčný, ale ty dvě dekády zvládl bez problémů.

Přesto, musel jste text nějak aktualizovat?

Text jsem sice upravoval, ale ne ve smyslu vkládání nějakých současných témat nebo reálií. Skoro by se dalo říci: bohužel to nepotřeboval. V Agatománii se stejně jako v dnešní společnosti více věří penězům a vlastnímu prospěchu než prosté touze člověka někomu pomoci. Dnes to platí dvojnásob. Peníze, finanční výnosnost jsou měřítkem kvality v kultuře, školství, a ač se to zdá neuvěřitelné, i ve zdravotnictví. Zdraví lidí je druhořadé, hlavně aby to neslo.

Copak pro vás peníze nejsou důležité?

Určitě ano. Za peníze se dá pořídit spousta báječných věcí, zážitků. Když režíruju nebo něco moderuju, také si pochopitelně řeknu o honorář, ale při samotné práci nemůžu vše podřizovat tomu, kolik za to dostanu. Chci odvést stejnou kvalitu, i když to budu dělat zadarmo - pokud se na tom ovšem dopředu domluvíme... V nemocnici adekvátně nezaplatí zkušeného lékaře, protože to může dělat za míň peněz méně zkušený. Sice s horší kvalitou a dopadem pro pacienta, ale to už vedení, sledující především ekonomické ukazatele, nezajímá.

Pojďme zpátky k Agatománii. Hru uvedete na Malé scéně. Jak se vám pracuje v komorním prostředí?

Na Malé scéně se cítím jako doma. Už když mi bylo dvanáct, jsme tady s kamarády odehráli pohádku pro mladší spolužáky ze školy, vzniklo tady promě zcela zásadní Divadlo parodyje   a vůbec celý radikální naivismus (zásadní nejen pro mě, ale celou světovou kulturu) a z mých inscenací hned šest vzniklo právě tady. Baví mě pracovat s detaily na „dotek" s divákem.

Jak jste pojal kostýmy a scénu?

Autorem obého je Ivan Vacke, můj bratr. Kostýmy i scéna splňují vše, co jsem od nich očekával. Největším bráchovým přínosem byl ovšem jeho nápad obohatit inscenaci o krátké animované filmy, anekdoty, které následně sám vytvořil. Někdy děj na jevišti ilustrují, doplňují, ale občas taky diváka trochu záměrně zavedou. Myslím, že to funguje.

• MARTINA MALÁ