Pavlína Hejcmanová (Emily)

„Postava Emily rozhodně není černobílá. Když jsem hru začala číst, říkala jsem si: Co to je? To je úplně nesympatická ženská! Až později v průběhu děje člověk zjistí, že některé její postoje mají opodstatnění. Snaží se říct, že pravda je všechno, co v životě máme. Chce ukázat lidem, že všichni jsme si rovni a měli by mít všichni nárok na všechno. Ale je otázka, jestli to takto je možné.“

Pavel Šupina (Oliver)

„Je to pro mě rozhodně doposud nejnáročnější zkoušení. Z jeviště se dostanu na asi jen šest stránek scénáře, text často logicky nenavazuje, protože se postavy moc neposlouchají a skáčou si do řeči. Navíc charakter mé postavy je určitým způsobem komplikovaný a ztěžka si sekám cestu. Je to náročné jak po technické, tak po stránce koncentrace a energie a pro mě osobně i jakési suverenity. Sice ještě nejsme u cíle, ale já jsem stále ještě nenalezl zaručený klíč a konkrétní energii pro celý kus. Věřím ale, že v pravý čas vše secvakne.“

Jitka Hlaváčová (Dawn)

„Je to skvěle napsaná hra s nečekanými momenty jen pro čtyři herce. Co víc si může člověk přát, než zažít tak intenzivní zkoušení situačně-konverzační komedie, ale i s hlubokým psychologickým prožitkem? Velmi mě baví ten proces nalézaní, prolínání a vyvážení všech složek. Přála bych si, aby diváci z Kočky v oreganu odcházeli pobavení, zasažení příběhem, ale i zamyšlení.“

František Maňák (Alan)

„Kočka v oreganu je především o komunikaci. O tom, že nám dost často ve vztazích chybí trocha toho porozumění. Vztahy obou párů působí velmi reálně a věřím, že se minimálně v některých scénách pozná nejeden divák. Já sám se v některých věcech poznávám. Každý z nás čtyř má před sebou velký úkol, ale věřím, že to zvládneme. Stojíme při sobě a navzájem jsme si velkou oporou!“