Divadelní nápověda: Katastrofa nastala, když jsem si zapomněla brýle

Když se řekne Slovácké divadlo, každý si vybaví herce, režiséry a slavné inscenace. Málokdo si ale uvědomuje, že za úspěchy divadla stojí i další profese, bez nichž by to nešlo. Dnes představujeme nápovědu Reginu Feinbergovou. Byla talentovanou baletkou a herečkou. Po angažmá v pardubickém a jihlavském divadle nastoupila do Slováckého ansámblu, ale vinou zpřetrhaných vazů v koleně musela s milovanou profesí skončit. Divadlu však zůstala věrná. „Je to droga, bez jeviště bych se už neobešla,“ potvrzuje.
Co všechno obnáší profese nápovědy?
Většina diváků si myslí, že jakmile byly odstraněny z divadla klasické budky, které známe z filmů, byly odstraněny i nápovědy. Ale je to jinak. Nápověda je nejdůležitější při zkouškách, kdy hercům předříkává text, protože ti se jej učí postupně a někteří i pomalu. Aby tedy nemuseli během zkoušek chodit se scénářem v ruce, jejich role čtu a oni texty opakují a spolu s režisérem řeší roli a vyjasňují si aranžmá na scéně.

Nestává se vám jak někdejší herečce, že hrajete za ně?
Teď snad už ne, ale dřív jsem hrála ostošest. A taky jsem se často neudržela a ukazovala jim, kam mají jít, kdy si mají sednout. Museli si se mnou zažívat krušné chvilky.

Co se děje, když je hra nazkoušená a čeká ji premiéra?
Jsem při ní pořád. Postupně už herci texty umějí, tak mojí povinností je hlídat, aby řekli všechno, co jim autor předepsal a dělám to i během představení, kdy sedím v portále.

O nápovědách se vypráví spousta historek. Stalo se něco veselého i vám?
Jednou jsme hráli Slaměný klobouk a komedie začínala písničkou. Během ní jsem si něco šeptala s kolegou, který čekal na výstup a vidím, jak se ke mně na jevišti blíží herečka a mává na mě, jako že potřebuje, abych jí napověděla jednu větu. Jenže já jsem si myslela, že mě zdraví, tak jsem jí zamávala taky. Tomu se strašně začal smát ten kolega, co stál za mnou a už jsme se vezli všichni.

To z vás musela mít zmiňovaná herečka radost. Jak na hercích vlastně poznáte, že nevědí, co mají říkat?
Někomu začnou plavat oči a je jasné, že loví v paměti, jiný nahrazuje slova citoslovci, jsou dokonce i takoví, kteří mlčí.. Někdy je herec tak výborný improvizátor, že situaci opíše vlastními slovy a mě pak není potřeba, jindy si ke mně přijde, což byl právě tento případ a nehne se ode mě až do chvíle, kdy se chytne a pokračuje dál.

Byla řeč o improvizaci. Kdy poznáte, že herec zachraňuje výpadek textu a kdy jde o tvůrčí chvíle?
Záleží na žánru. Jakmile se začne improvizovat v Shakespearovi, zbystřím, protože to je obvykle problém. Když kolegové mění texty v komedii 1+2=6, která má za sebou téměř 50 repríz, je jasné, že se rodí nějaký nový vtip a to si pak užívám a jsem na něj zvědavá spolu s diváky.

Jak často musíte zasahovat?
Nestává se to moc často. V drtivé většině představení mě herci nepotřebují.

Dá se o nápovědě prohlásit, že má nějakou profesionální deformaci?
Občas slyším na ulici větu a hned mi naskočí, že zaznívá i v některé naší inscenaci. To pak strávím čas přemýšlením, odkud ji znám. Ale zažívám totéž i s herci. Někdy začnou odříkávat celý text a ne a ne si vzpomenout, ze které hry je. Nezapomeňte, že mají v hlavě stovky stran.

Když odcházíte z divadla, herci se převlékají a odličují, zatímco kolem vás na ulici procházejí diváci. Jste tedy první, která jejich slyší. Co si říkávají?

Vím, že už to může znít jako fráze, protože se opakuje pořád dokola, ale diváci jsou spokojení, a to nejenom u komedií. Důkladně probírají i vážné hry, přemýšlejí nad nimi, není to pro ně jen večer strávený místo televize v divadle. Navíc milují naše herce.

Vás ale mohou poznat taky. Občas se ukážete v menší postavě, v muzikálu Donaha! máte dokonce potlesky na otevřené scéně.
Ráda si povídám s prodavačkami v obchodě, a ty mi shodně říkají: „My jsme tak chtěly chodit do divadla, ale naši chlapi byli proti, že by je to nebavilo. Ale jakmile se nám je podařilo dostat na Rychlé šípy, pochopili, že Slovácké divadlo stojí zato a chodíme už pravidelně.“ To mě vždycky moc těší.

Co je noční můra nápovědy?

Nevím, jestli bych to nazvala noční můrou, ale jednou jsem až se začátkem představení zjistila, že jsem si doma zapomněla brýle. To bylo něco tak strašného, že jsem málem omdlela. Herci nesměli samozřejmě nic poznat, začali by panikařit. A taky se mi přihodilo, že jsem omylem otočila dva listy najednou a první co mě napadlo, že na jevišti se ztratili v textu. Naštěstí hry ze zkoušek dobře znám, tak jsem se brzy uklidnila.