Markéto, blíží se premiéra Kříže u potoka. Můžeš prozradit, o čem inscenace bude a o čem vypráví podle tebe?

V rovině děje vypráví o Evě, která se rozhodne svou láskou zlomit kletbu spočívající na rodu Potockých. Manželství v této rodině nemají být šťastná, muži se vždy „spustí“ a začnou své ženy trápit. Eva se provdává za Štěpána Potockého a chce této sudbě čelit.

Kříž u potoka podle mě vypovídá o ne zcela vhodně mířeném idealismu, o schopnosti se obětovat, o smíření, o těžkostech, které přináší manželství, ale samozřejmě i o velké lásce.

Jedná se o dramatizaci románu Karoliny Světlé… Už se někdy na jevišti objevil a jak složité je převést román do jevištní podoby?

Dramatizaci Kříže u potoka pro Slovácké divadlo vytvořila dramatička Lenka Lagronová – v této podobě se tedy hraje poprvé.  V jiných adaptacích se však již hrál. V roce 2008 ho uvedli v Divadle Na Prádle v režii Pavla Ondrucha, o pět let později měl premiéru ve Švandově divadle pod názvem Crash u potoka v režii Dodo Gombára.

Nevím, jestli je to složité, na to neumím odpovědět.  Je třeba být pregnantní a přesný, zvažovat spoustu aspektů, to samozřejmě. V téhle souvislosti jsem si vzpomněla na pár vět, které napsal literární kritik Jan Lopatka. Naštěstí nemusím citovat po paměti, takže to snad bude správně: „Umět psát neznamená dát něco lépe nebo hůř dohromady, ale umět nesejít z cesty za každým profánním hlasem. Znamená to tedy především být schopen tuto cestu tušit. Znamená to, paradoxně vzato, neumět vlastně mnoho věcí, obávat se profánní dovednosti, vědět, že umím-li napsat zručnou variaci, je většinou dobré to raději ani nezkoušet.“

Karolina Světlá je považována za zakladatelku vesnického románu a Kříž u potoka napsala už v roce 1868. Myslíš, že vesnický román je stále živý a pro moderní publikum trávící hodně času u televize a na sociálních sítích přitažlivý?

O výpovědní hodnotě jakéhokoli díla přece nerozhoduje, kdy vzniklo. Ani by se mi nechtělo generalizovat, že lidi tráví hodně času u televize nebo na Facebooku. Navíc jsou to jen nějaké kanály, média, museli bychom mluvit o jejich konkrétním obsahu.

Je pravda, že román Světlé má jisté momenty, které dnes působí naivně (Evin přepjatý idealismus, Štěpánův obrat k lepšímu). Vědomě s tím pracujeme – potlačujeme je nebo problematizujeme. V obecné rovině myslím, že vesnický román stále živý je. Mezi nejlepší současné české prozaiky bezpochyby patří Jiří Hájíček a jeho romány zasazené na jihočeský venkov. Rozhodující je myslím hloubka zkušenosti či prožitku, kterou dovede autor zprostředkovat, nikoli žánr.

Podle toho, co už vím, půjde o milostné drama z hlubokých úbočí hor… Působí možná trochu temně, trochu záhadně… Co podle tebe na inscenaci diváka zaujme?

Myslím, že je to především příběh s potenciálem katarze. V Kříži u potoka se dějí i velmi kruté věci – ona Józa, která rod Potockých proklela, byla hluboce zamilovaná do Mikeše Potockého, ale byla jeho lstí přinucena vzít si jeho bratra Franíka. Ale tato neštěstí se v Kříži u potoka vždy dějí tak, že je můžeme spoluprožívat, což je velmi očistné.

Zjistila jsem, že román se už dvakrát objevil na filmovém plátně, a to v roce 1921 v režii Jana Stanislava Kolára a v roce 1937 v režii Miroslava Jareše. Jsou pro vás jako tvůrce filmová díla nápomocná, nebo se bez nich úplně obejdete?

Nutno říci, že Kolárův film jsme neviděli, protože se teprve digitalizuje a připravuje jeho vydání na DVD. Snad se nám ho podaří zhlédnout.

Řekla bych, že znalost těchto filmů je podstatná spíš pro vědomí kontextu, než nějak prakticky pro zkoušení. Mohou být snad nápomocné v ujasňování si klíčových momentů předlohy, jako zpestření přípravy, ale spíše bychom se bez nich obešli.

Inscenaci režíruje Martin Františák, který už na uherskohradišťské jeviště přivedl například úspěšnou Noru Henrika Ibsena. Jak se ti s ním spolupracuje?

Martin hledá jádro situací. Asi to zní banálně. Nenechá herce hrát přibližně. Často vypravuje. Mně se na to vlastně ani moc nechce odpovídat, protože to jsou křehké věci, těžko přenosné. Občas zahartusí, to je jasné. A vzápětí prosí paní Hofmanovou, která hrála v Jasného filmu Všichni dobří rodáci, a v Kříži u potoka ztvárňuje Józu, aby vykládala, jací byli Menšík, Matuška, a nechce jí tykat, protože se mu to zdá neuctivé.

Můžeš krátce představit i další členy tvůrčího týmu?

Výpravu vytvořila Eva Jiřikovská. Zvýrazňuje v ní některé motivy dramatizace Lenky Lagronové. Nehrajeme na 19. století. V jejích návrzích kostýmů je zřejmá inspirace severem, ozvuky venkova, stylem oblékání Patti Smith, ve scéně pak také výtvarným viděním Ester Krumbachové.

Hudbu složil Nikos Engonidis, jenž ve Slováckém divadle s Martinem Františákem spolupracoval už na inscenaci Nora. Na pohybové složce inscenace se podílí Pavol Seriš, výborný herec, performer a mim.

Blanka Šmejdovcová