Faust ke mně přišel sám

Podobu grotesky dostane ve Slováckém díle Faust. Pod vedením režiséra Jakuba Macečka nastudoval herecký soubor hru Mein Faust, jejímž autorem je brněnský rodák Marek Horoščák. „Můj Faust není mudrc v dlouhém plášti, dumající mezi stohy zaprášených knih. Je to pochybující skeptický člověk, který má své slabosti a omezení, problematická postava, která nemusí a vlastně ani nemá být příliš sympatická,“ říká dvaatřicetiletý Marek Horoščák, který působí jako dramaturg v Českém rozhlase Brno. Rozhovor uveřejnila MF DNES 11. dubna 2008
* O čem je vaše hra? To je asi ta nejtěžší otázka. O smyslu života? O tom, že smysl nelze najít? O ničem? Nebo o Ničem? Já to opravdu nevím. Já to jenom napsal. * Čím diváky osloví? Má je pobavit, poučit či přivést k dumání nad otázkami života? Pokud někoho hra pobaví, budu jen rád. Pokud se někdo i nějak poučí, budu příjemně překvapen, neboť tyto ambice nemám. Nabízím svůj, poněkud vyhrocený, trochu zmatený, neučesaný a také nejednoznačný pohled na známou postavu. * Zvolil jste poměrně netradiční formu grotesky... Ano, členění postav a celé zápletky je groteskní, nerealistické, stylizované, vyhrocené. Zároveň je však osud „mého“ Fausta poměrně tragický. Je to nešťastný člověk, který pije, protože ztratil smysl života, respektive žádný nenašel. Způsob, jakým je tento nešťastný osud stylově uchopen, je spíše neuctivý, dryáčnický. Nepsal jsem tragédii. Jestli něco, tak jakousi „tragigrotesku“, při které by se mohli lidé zasmát a na závěr by je mohlo i trochu zamrazit. Když se to povede... * Fausta zbavujete glorioly a degradujete na nerudného alkoholika. Není to neuctivé vůči klasickému dílu světové literatury? Já si téma nezvolil, přišlo ke mně samo, vynořilo se. Nijak hluboce jsem nad tím nespekuloval. Prostě jsem to napsal, jak jsem to cítil. Stejně jako to učinilo mnoho autorů přede mnou - více či méně uctivým způsobem. Každá tragédie, každé „vznešeno“ v sobě obsahuje latentně i svůj opak - přízemnost a směšnost. I o nejdůležitějších otázkách je možno diskutovat a referovat s nadsázkou, v žertu, ve zkratce. * Proč jste se rozhodl premiéru hry uvést právě ve Slováckém divadle? Hru si vybral režisér Jakub Maceček. To, že se premiéruje právě ve Slováckém divadle, je spíše shoda okolností. A podle všeho shoda okolností příjemná. * Jezdíte sledovat zkoušky? Radíte a vysvětlujete hercům, zasahujete nějak do zkoušek? Mohl jste ovlivnit výběr herců a osobu režiséra? Na zkouškách jsem několikrát byl, své připomínky říkám režisérovi. Hru si vybral režisér, kterého znám, a já souhlasil. Herce obsazuje režisér. * Ve Slováckém divadle máte možnost výsledek hry ovlivnit, konzultovat své představy s herci i režisérem. Neděsí vás, že třeba za sto, dvě sta let tuto možnost mít nebudete a váš text si někdo připodobní k obrazu svému, který by se vám třeba nelíbil? Takhle daleko neuvažuji. To bych se z toho musel zbláznit. * Jaký je pocit vidět figury, které píšete, najednou oživlé na jevišti? Radost a pochyby se mísí v jednom. Ale většinou mám radost z toho, že je možno vykřesat z textu nějaký život, protože z toho plyne vždy autorova největší obava - totiž to, zda je z toho, co si pěkně doma sesmolil, možno sestrojit fungující inscenaci. * Vaše hry byly i oceněny. Vidíte smysl v udělování literárních nebo divadelních cen? Mohou tvůrce někam posunout? Mně osobně výhry v soutěži o Cenu Alfréda Radoka pomohly v tom, že se o moje hry začali lidé zajímat, ba dokonce je inscenovat. Též mi to dodalo jakési tvůrčí i lidské sebevědomí. Udělování takovýchto cen je samozřejmě záležitost silně subjektivní a někdo má štěstí, někdo zase ne. Já ho párkrát měl. Smysl tato soutěž určitě má, protože povzbuzuje k dalšímu psaní, objevování a inscenování nových textů. MARTINA MALÁ