Projekt  má za cíl předat žákům atraktivní formou zkušenosti z divadelního prostředí, které mohou uplatnit při výuce i v životě. V minulém týdnu se tak herečtí manželé Irena a David Vackovi několikrát spojili s dětmi prvního stupně základních škol, aby jim představili Lichožrouty. A to nejen jako nově vznikající inscenaci Slováckého divadla, ale taky jako slavnou knihu spisovatele Pavla Šruta a výtvarnice Galiny Miklínové.

„Děti mě překřtily na Kevina. To nezní špatně,“ směje se David Vacke

Davide, jak jste se s manželkou Irenou připravovali na online hodiny s dětmi?

Nejprve vznikal v hlavě základ nějaké koncepce, následovalo kolečko rozhovorů a mailů s dramaturgyní Markétou Špetíkovou a také s Monikou Kalinovou, která byla v předstihu v kontaktu s pedagogy. Jejich náměty mi pomohly přejít od koncepce k detailnímu scénáři celé on-line hodiny.

Jak děti reagovaly?

Měli jsme s Irenkou pocit, že je to bavilo. Samozřejmě, některé děti jsou aktivnější, některé méně. I následné reakce, které se k nám ze škol dostaly, byly velmi potěšující.

S interakcí s dětmi máte oba bohaté zkušenosti, především ale v divadle z očí do očí. Jak náročné bylo zaujmout je přes obrazovku?

Při samotné hodině nám hodně pomáhala zkušenost ze scénických čtení, kterým se věnujeme už hodně let a víme, jak děti ve třídním kolektivu v tomto věku reagují a co je zajímá. Prostor internetu je samozřejmě méně osobní, ale zas tak velký rozdíl to nebyl.

Jaké dojmy jste si z workshopů odnesli?

Že máme ve školách bezva diváky, kteří se už těší, až jim Lichožrouty zahrajeme ve Slováckém divadle. A těmi šikovnými diváky pochopitelně myslím i paní učitelky. (smích) A také jsem si odnesl novou přezdívku. V jedné škole jsme totiž byli přihlášení do systému pod jménem Kevin – a některé děti si myslely, že se tak opravdu jmenuji. Nu, Kevin Vacke, to nezní zas tak špatně.