Jan Horák: Cesta si nachází mě

Jan Horák odchází ze Slováckého divadla. My i veřejnost tuto změnu v hereckém souboru už víme delší dobu. V hudebních titulech Kdyby tisíc klarinetů (hrajeme dnes) a Cikáni jdou do nebe (nejbližší představení 30. června) však bude účinkovat stále. Výstižněji řečeno – dokud budou součástí repertoáru Slováckého divadla. V komedii Jak důležité je ho mít…, v níž má Honza jednu z hlavních rolí, jej uvidíte ve středu 26. června naposledy! (Vstupenky ZDE…) V červnovém Měsíčním letáku jsme otiskli kratší část rozhovoru, který s Honzou vedl Pavel Hromádka. Dnes si můžete přečíst rozhovor celý…

Potkali jsme se s Honzou u nahrávacího studia ve Slováckém divadle. Vlastně spíše jsem tam Honzu přišel vyzvednout, abychom si někde sedli a povídali v přítomnosti nahrávacího zařízení. Něco ťukal na klavír. „Učíš se novou písničku?“, zeptal jsem se. „Ne, hledám harmonii,“ odpověděl. „Harmonii?“ „Jo, našel jsem tahací harmoniku a učím se na ni hrát a něco jsem si tu na klavíru potřeboval zkusit…“ Jan Horák totiž našel tahací harmoniku u kontejneru na odpadky v Praze – Podolí. A tím jsme začali…

Harmonika je totiž na naučení se harmonie úplně ideální. A dobrá na koordinaci, souhru mnoha pohybů dohromady.

A něco na ni už zahraješ?
Až to se mnou sekne od Jarka Nohavici bych dohromady dal…

Kolikátý je to nástroj, který jsi v životě vzal do ruky?
Vzal jsem do ruky hodně nástrojů, ale tak trošku umím hrát na kytaru, na klarinet, na flétnu, na saxofon, na foukací harmoniku jsem to taky zkoušel. Ale že bych na něco z toho uměl hrát pořádně, to ne.

Jak to přišlo, že nás chceš opustit?
Přišlo to postupně. Kdybych nebyl vázaný k Čechám, tak bych tady moc rád zůstal a taky jsem si už představoval, že to tak bude. Svoji milou mám ale v Praze, šest let za sebou dojíždíme…

Taky další rodinu máš v Čechách…
Rodiče mám v Brně, babičku s dědou v Boleslavi, ale rodinu mám vlastně rozsetou po celých Čechách, na to jsem si už zvyknul…

Ale severní Čechy jsou ti ještě trochu bližší…
Tam jsem vyrůstal, mám tam hodně přátel.

A Roudnice nad Labem se nachází právě v těch místech…
Ano, dokonce je v centru mezi Prahou, Mladou Boleslaví, Děčínem, to jsou všechna moje hlavní „působiště“. Akorát Hradiště z toho nějak vybočilo… (Pozn. red.: Honza se v Mladé Boleslavi narodil, v Děčíně vyrostl, v Praze vystudoval a Roudnice nad Labem je místem, kam se bude z Uherského Hradiště stěhovat)

Přece jenom – v tom, že odcházíš není jen dlouhodobé dojíždění za Zuzkou… (Zuzana Malá je Honzovou přítelkyní)
Ano. Když už to naše dojíždění trvalo dlouho a pořád jsme nevěděli, kam se vrtneme, přišla nabídka od našeho kamaráda faráře z Roudnice – jezdívali jsme za ním už dřív, organizovali setkávání skupiny Convertus Choralis, lidí, kteří se věnují zpěvu gregoriánského chorálu…

Takže ke všem těm nástrojům ještě gregoriánský chorál?
Ale to jenom příležitostně, ve chvílích k tomu vhodných, nezabývám se jím nějak hluboce. Když jsem zrovna na nějaké akci, tak sice vidím, jak nestíhám a koukám po ostatních jak to zpívají a říkám si, že bych se chtěl tímhle zpěvem zabývat víc, ale ještě jsem na to čas nenašel.

Tvůj odchod je tedy řešením dlouhodobého odloučení se Zuzkou. A začátkem společného života?
Ano. Svatba je na spadnutí.

A nabídka pana faráře z Roudnice do toho „zapadla“…
Ano, nabídl nám bydlení a nějaký pracovní asi půlúvazek s tím, že tam budeme pomáhat kolem fary, což je bývalý augustiniánský klášter. Rádi bychom založili klub pro studenty, naproti je totiž gymnázium a věnovali bychom se se Zuzkou kultuře v tomto směru. V Roudnici nad Labem…

Znamená to, že odcházíš od divadla?
Nechce se mi úplně odcházet od divadla. Ale myslím si, že bych těžko hledal nějaký kolektiv, kde bych byl tak naplněný jako tady v Hradišti. Kde by lidé byli do divadelní práce tak ponoření, které by bavilo, co dělají, a přitom měli určitý odstup a nebyli úplní blázni. Tady jsou pořád normální lidi…

Plánuješ tedy připravovat svoje projekty?
Rád bych. Když teď tak jezdím z Roudnice do Hradiště a z Hradiště do Roudnice, píšu si svoji hru, kterou si asi i sám zrežíruju a sám zahraju.

Na téma?
Na téma Svatý František. Jeho osobnost mě ohromila. On je od přirozenosti komediant, vyšel z tehdejších truvérů a trubadůrů, byl jedním z nich a to se projevovalo i ve způsobu jeho kázání a radostného způsobu života a služby. O Svatém Františkovi je samozřejmě hodně napsáno, dokonce Dario Fó, italský nositel Nobelovy ceny za literaturu o něm napsal monodrama, ale psal ho pro sebe a na Itálii a italštinu, v českém překladu ztrácí text osmdesát procent účinnosti. Nejdřív jsem byl nadšený, že něco takového existuje a podle tohoto scénáře jsem chtěl svoje představení připravit, ale zjistil jsem, že to nejde, že je ten scénář tady nehratelný. Takže píšu sám.

Myslíš, že uplatníš svoji hru na saxofon či klarinet, na něž tě viděli diváci hrát v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů a české klasice Naši furianti?
Ve „Františkovi“ chci použít hlavně stepování, alespoň to, co jsem se naučil tady v Hradišti… Za to moc děkuju Pavlovi Majkusovi a Jirkovi Hejcmanovi a všem, že tady ta možnost je. Vždycky jsem si přál stepovat, ale neměl jsem příležitost. Před rokem jsem navíc dostal k třicátinám od kolegů stepky. A tak jsem si řekl, že když už mám kvalitní boty, že teda začnu. Snad ještě harmoniku ve „Františkovi“ použiju. Na klarinet a saxofon možná přijde řada později… V Roudnici bývala, tuším, vojenská hudební konzervatoř, tak si říkám, že tam musí být z těch dob přece ještě dost muzikantů, rád bych je taky soustředil do našeho vznikajícího klubu, možná dáme dohromady kapelu, kdysi už jsem v big bandu hrál…

Takže ty vlastně přicházíš do Roudnice jako jakýsi inspirátor kulturně duchovního dění… (oba smích)
A ještě se budu starat o takové věci jako kostelničení, správa objektu, ve farnosti je takových objektů fůra, budu i trošku zahradníkem, trošku správcem, trošku kostelníkem, z toho důvodu si nás tam pan farář vzal…

V angažmá tady jsi byl šest sezón. Na co budeš nejraději vzpomínat?
Za prvé bych hrozně nerad vzpomínal, chtěl bych zůstat v neustálém živém kontaktu. Sice nevím, jak se to může podařit, ale díky dojíždění na Kdyby tisíc klarinetů a Cikáni jdou do nebe snad ano. A za druhé - to, co jsem se tady naučil a co si odnáším, bych chtěl dál rozvíjet a dál předávat. Kdybych měl říct, co to vlastně je, tak asi to, že jsem se tady mezi těmi zpěvnými lidmi a v prostředí plném folklóru snad naučil trošku zpívat, trochu hýbat, ale co je nejdůležitější a co mně bude chybět, je soubor. Možná to bude znít pateticky, ale cítím to tak… Divadlo jsou přece lidé, kteří ho dělají a diváci, kteří do něho chodí. Ačkoliv všude v republice je to s divadlem různé, tady v Hradišti má divadelní proces „dopředný“ vývoj, pozitivní. Prostě je to dobré…

Když jsem začal přemýšlet nad tímhle rozhovorem, jako první mi vytanula jedna situace, kterou jsem s tebou zažil a mám ji od té doby s tebou pevně spojenou. Byli jsme tehdy spolu na obědě a mluvili o různých věcech, i o věcech víry a ty jsi vytáhnul z kapsy malý Nový zákon. Bylo vidět, že je používaný… Překvapilo mě to. Jaký význam měla pro tebe doba prožitá v Hradišti po téhle, duchovní stránce?
Nechal jsem se v Hradišti pokřtít, ale toho, co se dělo předtím a potom, je tolik, že je těžké o tom vyprávět krátce. Ono to vlastně vůbec asi vypadá, že mi duchovně „hráblo“ a teď odcházím do kláštera, ale musím znovu říct, že to první bylo přemýšlení se Zuzkou, kde budeme. A když pak přišla nabídka od pana faráře, nazval bych to „výzvou“, když tedy přišla ta výzva a já měl na ni odpovědět, buďto ano nebo ne, tak jsem řekl ano. Asi z toho důvodu, že život tady v Hradišti jsem si dovedl představit, dovedl jsem si představit, že by mi tady bylo krásně a že by všechno fungovalo. Hradiště uspokojovalo všechny moje potřeby. I ty duchovní – do kostela chodí velké množství lidí, farnost je přirozenou součástí města, přirozeně tu funguje. Ale ne všude to tak je. A právě nabídka z Roudnice je pro mě výzvou. Abych tam přinesl to, co jsem poznal tady v Hradišti. Aby farnost a kostel, který přece jen je dominantou města, se zase staly jeho přirozenou součástí a tak existovaly v povědomí lidí. Vyrůstal jsem v Děčíně a pamatuju si, že jsem kostel vnímal jako součást architektury města, jako místo, kde se občas konají koncerty, ale tím to končilo. Že se tam odehrává ještě něco jiného, to šlo úplně mimo mě. Až v Praze a hlavně tady v Hradišti jsem pak poznal kostel jako místo, kde se člověk opravdu může ztišit, buďto sám nebo ve společenství lidí a naslouchat něčemu jinému než je běžný všední život, něčemu, co člověka přesahuje, co tu bylo před ním, co tu bude po něm a vůči čemu by měl být nesmírně pokorný.

Z věřící rodiny nepocházíš, takže sis cestu hledal sám (nebo cesta si našla tebe). Co ten Nový zákon v kapse, jak se tam dostal?
Ono je to tak, že Nový zákon nosím v kapse už o dětství. Ačkoliv byl můj táta nevěřící, četl mi z něho místo pohádek. A jak jsi řekl – mám dojem, že odjakživa si ta cesta nachází mě. Já k tomu vyvíjím velmi malou iniciativu. I z tohoto pohledu mnoho rozumných a pádných argumentů, proč odcházet z Hradiště, není. Ale nějakým způsobem, nevím jak, tuším, že je to dobře, že po cestě, která se přede mnou otevírá, mám jít, i když nevím, co mě čeká…

Možná je to taky určitý přechod od přijímání k dávání… Byl jsi formován, teď budeš používán…
Já jsem se tady opravdu hodně naučil. Vlastně se cítím být vůči Hradišti dlužníkem. A ve chvíli, kdy bych mu mohl vracet, co do mě investovalo, tak odcházím. Ale takovým dlužníkem se cítím i vůči kraji, odkud pocházím…

Se Zuzkou jste dali tady v Hradišti dohromady scénické čtení Pověsíme jenom faráře. Dá se zařadit do téhle duchovní linie, linie dávání…?
Určitě. Poté, co jsem se stal v církvi aktivní, jsem cítil v sobě pnutí, které mě vedlo k tomu být aktivní i mimo divadlo, ve věcech, které mě zajímají, přijdou mi důležité. A když jsem chodil kolem budovy hradišťské věznice, začal jsem se o ni zajímat. Setkal jsem se na stránkách pametnaroda.cz se zajímavými příběhy a některé se vázaly právě k uherskohradišťské věznici. Ještě jsou mezi námi lidé, kteří prožili první, druhou světovou válku, období totality, prožili určité zlomové situace historie, byli jimi zasaženi… A lidé ze Sdružení Post Bellum jejich výpovědi natáčí, archivují a zveřejňují, aby se tyto osobní prožitky a osobní svědectví o době, kterou žili, nevytratily, nezapomnělo se na to. Každému bych doporučil si alespoň některé z nahrávek poslechnout. Potkáváme kolem sebe stařečky a stařenky, ale neuvědomujeme si, že za každým tím shrbeným človíčkem nad hůlkou je šílené hrdinství, šílené utrpení, že za každým z nich je šílený román.

A takto jsi přišel k Antonínu Huvarovi…
Ano, tam jsem slyšel jeho příběh. Nebyl jsem si jistý, jestli si nevymýšlí, bylo to neuvěřitelné. A pak už jsem si jen řekl, že by to měli slyšet i jiní lidé. A protože Zuzka je dramaturgicky schopná, vytvořila scénické čtení a teď si to můžeme (ty a já) spolu užívat, to jeho utrpení… (smích) Ještě bych rád dodal, že forma scénického čtení mě hodně oslovila, je mi příjemná a blízká, baví mě – to, že se zastavíme v nějaké kavárně nebo knihovně, kde je dejme tomu třeba jen dvacet lidí a my jim tam sdělíme ten příběh, vznikne určitá atmosféra, potom si spolu povídáme, je to dobré. V tomhle duchu bych chtěl i v Roudnici pokračovat.

Začali jsme u hudebních nástrojů, mluvili jsme o mnoha tvých aktivitách, oborech, zájmech – o stepu, zpívání, o cestě s Bohem (k Bohu). Jak tak asi vypadá tvůj obvyklý den. Vím, že chodíš zpívat do kostela…

Jsou dny, kdy mám úplné volno, taky dny, které úplně proflákám a pak mě to mrzí, ale mám radost z takových dnů, kdy ráno vstanu, jdu do kostela ministrovat na mši, pak se stavím v charitě, kde s klienty děláme divadlo, které napsal jeden z nich, je to pohádka o černokněžníkovi, dělám jim trošku režiséra, je tam s nima vždycky úžasná legrace, pak si zajdu na oběd, rád bych taky chvilku stepoval, cvičil na harmoniku nebo si zajdu do posilovny, ne vždycky se najde čas, ale pohyb mě hodně baví a rád bych na něj nezapomínal, odpoledne si třeba posedím v kavárně (kavárna v Portále je moje oblíbené místo), pokud je večer představení, jsem v divadle, pokud ne, tak teď většinou v Hradišti nebývám, mám už jiné programy… Takhle to může být ale jen v nynějších dnech, protože nic nového v divadle nezkouším, kdybych zkoušel, dopoledne bych trávil pracovně.

Rádi se Zuzkou cestujete. Kde jste všude byli? Jezdíte stopem?
Ne, jen v Bulharsku jsme trochu stopovali. Ale v poslední době máme nějak hodně práce. Minulý rok jsme byli jenom v Itálii v Assisi. Náš způsob dovolené je, že si neobjednáváme hotely, kam dojdeme, tam dojdeme, najdeme si nějaké hezké místo, kde přebýváme a nocujeme ani ne pod stanem, spíš pod širákem. Takže jsme byli v Assisi a v Anconě v Itálii a užívali jsme si opravdu klidnou dovolenou. Když jsme času měli víc, jezdili jsme po Izraeli a Palestině. Stejným způsobem – někdy jsme přebývali v hostelu, někdy venku, prostě kam jsme došli, tam jsme lehli. Nádherné bylo, když jsme spali v palestinské poušti u jednoho kláštera, došli jsme tam v noci, vedle nás byl ustájený osel, vylekali jsme pěkně hlídače, protože samozřejmě ho nenapadlo, že by takhle v noci z pouště mohl vůbec někdo dojít, byl zděšený, jestli nejsme nějací zloději nebo násilní beduíni, kteří chtějí zaútočit na klášter.

Kterou roli jsi měl nejradši, kterou naopak nejméně?
Nějakým způsobem mě baví všechny, každá trochu jinak. Třeba v Denním, nočním domě jsem původně vůbec neměl účinkovat a pak jsem tam nakonec fungoval v zákulisí jako hudební doprovod právě na klarinet a na saxofon a to představení jsem si nesmírně užíval, ačkoliv jsem téměř nebyl vidět, vlastně jsem ani neměl roli, ale bylo to skvělé. Pak mám samozřejmě rád „Filipa“, respektive Algernona Moncriefa (ve hře Jak důležité je ho mít…, pozn. red.), tam si naopak přítomnost na jevišti dosyta užiju. Taky mě bavil José v Carmen, protože to byla velká výzva. Nikdy bych si předtím nepředstavil, že bych měl právě já účinkovat v muzikálu a ještě v nějaké významnější roli! A taky první role – Básník ve „Šťovíku“ (Šťovík, pečené brambory, pozn. red.), ta byla hodně zásadní. A role, na kterou nerad vzpomínám? Byly hry, které jsem ze začátku nedělal zrovna s chutí, netušil jsem někdy, proč uvádíme právě takovou inscenaci a jak mám najít motivaci, abych hrál právě tuto roli, ale nakonec jde vždycky o tvůrčí práci, ať člověk chce nebo ne a jestli něco nedělá rád, je to prostě výzva, aby si našel takový způsob, aby roli, kterou dostal, rád měl. Neumím si představit, že bych třeba třiadvacetkrát nebo kolikrát se ta hra bude hrát, přišel na jeviště s nechutí a třiadvacetkrát si to tam musel odtrpět. No, jde to, ale proč?

Mám v tomhle rozhovoru psát slovo „cesta“ s velkým C nebo s malým c?
Napišme to s malým, s velkým by to bylo asi moc pyšné.

Přeju ti, aby tě pořád vedla a nepouštěla.