Hradišťská Jáma lvová odhalila skryté kouty

V jámě lvové Felixe Mitterera se u nás objevilo potřetí. Po Brně a Praze tentokrát v režii Igora Stránského zase na Moravě – v hradišťském Slováckém divadle. A řeknu rovnou, je to zatím inscenace nejpřesnější. Recenzi uveřejnil deník Právo 4. prosince
Mitterer je vícepólový. Pod slupkou neuvěřitelného, ale na osudu německého židovského herce Leo Rouse vystavěného zesměšnění rozpínavé totalitní moci – píše se rok 1936 – se skrývá závažné téma ztráty identity člověka uprostřed nevyléčitelných civilizačních chorob – náboženské, rasové nebo třídní nenávisti. V Brně a Praze jsou inscenace vystavěny na kreacích představitelů Arthura Kirsche (Rouse) – Eriku Pardusovi nebo Hynku Čermákovi. Jednoho dne se v Berlíně objeví sedlák v tyrolském kroji. Fascinuje okolí a stane se hercem. Jeho výkon v titulní roli typického zástupce germánské nadřazené rasy – Viléma Tella – zaujme a rozněžní i samotného ministra propagandy Goebbelse... Vděčná příležitost, a také v Hradišti mají pro takové pojetí ideálního představitele – Martina Vrtáčka. Stránský se ale rozhodl jít jinou cestou. Do inscenace vrátil repliky, které jinde (zejména v Praze) pro jejich vážnou naléhavost vypustili. Vrtáčkův Tyrolák Benedikt Höllrigl, ejhle muž z německého lidu!, ve kterého se Žid Kirsch promění, neperlí jen směsicí směšného dialektu, vděčného zdroje komiky. Kombinace brněnského hantecu a prvků slováckého nářečí je držena v rovině náznaku. Ku prospěchu celku. Netrčí z něho. Kirsch i Höllrigl odkrývají dosud neznámé, překvapivé polohy Vrtáčkova herectví. V Hradišti lépe vyznívá překlad Václava Cejpka i smysl, proč hru uvádět na českých jevištích. Ostatně rektora JAMU přizval Stránský k dramaturgické spolupráci. Ztlumené polohy svědčí Pavlíně Vaškové v roli Kirschovy ženy, hvězdy Heleny Schwaigerové vybavené neuhasitelným ženstvím, půvabné Yvettě Austové, herečky Sternbergové, také rasově nečisté, Janu Horákovi (herec Jakschitz) nebo Pavlu Majkusovi (jevištní mistr Eder). Nadsazenější jsou postavy Kirschových náckovských kolegů Polacka a Strasskeho (Tomáš Šulaj, Petr Čagánek) a do hyperboly vytažené vůdcovství Goebbelse (David Vaculík). Bravurní kreací je výkon Vladimíra Doskočila v postavě divadelníka tělem a duší, principála Meisela. Katarzí je vítězství ducha nad blbostí ideologie. I když v kontextu následných událostí je to úspěch jen dílčí. Ale také naši dobu v zápasech s nevyléčitelným polickým idiotismem posilující. J. P. Kříž