Igor Stránský: S Janem Drdou jsem se osobně setkal, byl to zážitek

Igor Stránský je nejdéle sloužícím ředitelem v českých divadlech od roku 1990. Není však suchým úředníkem, který vede jedno z nejlepších divadel v republice, ale hlavně divadelníkem tělem i duší. Výčet jeho úspěšných inscenací by nebral konce. A možná se mezi něj zařadí i jeho zatím poslední režie. V sobotu 2. dubna bude mít ve Slováckém divadle premiéru ďábelská komedie Jana Drdy Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert. „Česká klasika je to nejcennější, co máme,“ říká v následujícím rozhovoru.

Mám pocit, že máte mimořádně úspěšné období. Harold a Maude ve vaší režii trhá rekordy v návštěvnosti, Bůh masakru získal prestižní cenu a i on je vyprodaný – jaký je to pocit?
Je to pocit z dobře odvedené práce. A jste-li obklopeni spolupracovníky a umělci, kteří jsou vesměs pozitivně naladěni na společné téma, nejde to ani prací nazvat. Každá taková inscenace je doslova malým zázrakem.

Naši furianti skončili, Dalskabáty začínají. Proč si myslíte, že je důležité uvádět tituly české klasiky?
Česká klasika, to je to nejcennější, čím se může naše dramatická tvorba pochlubit. Ona totiž zásadně nikdy nepodléhala momentálním módním obdobím tak, jako mnohé tituly, které jsou dnes dávno v propadlišti zapomnění. Česká klasika je hlubokou sondou našeho češství, na mnoha místech sondou našeho čecháčkovství. 

Jak je vlastně s dramaturgií vybíráte? Co je pro vás rozhodující pro to, aby se titul objevil na scéně Slováckého divadla?
Musím mít dokonale jasno PROČ ten či onen titul chci režírovat. I současný divák by měl jednoznačně pochopit „co tím chtěl básník říci“, v čem je klasika současná a aktuální. – Za vším by měl stát člověk – to je v mnoha variantách opakovaný výrok žijícího klasika Václava Havla.

Dalskabáty jsou především o tom, že zlo může být přemoženo jenom slušností a poctivostí. Myslíte si, že je to možné i v reálném životě?
Jsem asi idealista a snílek, ale věřím tomu.

V mnoha rozhovorech říkáte, že je pro vás nejdůležitější zůstat lidmi. To je i hlavní motiv Dalskabátů. Myslíte si, že se vám to ve Slováckém divadle daří?
Vidíte, a opět jsme u člověka, člověčiny, lidství... Vznikne-li z tohoto podhoubí „infekce“, pak je zaděláno na příznivé klima. S příjemným pocitem na duši mohu konstatovat, že se této „infekci“ v našem divadle daří.

Kdy jste měl vy sám pocit, že někde zůstal zapomenutý čert?
Takových čertů bylo! Hlavně před rokem 1990.

Autorem Dalskabátů je Jan Drda. Pokud se nepletu, osobně jste se s ním setkal. Jak na něj vzpomínáte?
Bylo to v roce 1962, kdy jsem účinkoval ve finále Wolkerova Prostějova. A tam, v restauraci U tří králů ležel pod stolem člověk, který se vehementně dožadoval dalšího „wolkra“. Vrchní, úslužně a až doslova podlézavě mu dodával pod stůl další a další „Starorežnou“. Miloš Frýba, který byl tenkrát členem souboru ze Sobotky, mi svým typicky zabarveným hlasem sdělil, že je to národní umělec Jan Drda.

Podle čeho jste vybíral představitele hlavních rolí?
Hru musíte číst tak dlouho, až v ní uvidíte konkrétní herce...

Jste těsně před koncem práce. Jak se herci svých rolí podle vás zhostili?
Na tohle vám odpovím až po premiéře.

Po premiéře si ani na chvíli neodpočinete. Co vás čeká?
Ale odpočinu. Premiéra Dalskabátů je v sobotu 2. dubna a až v úterý 5. dubna začínám zkoušet novou klasiku, tentokrát španělskou - Dům Bernardy Alby.