Slovácké divadlo je vašim prvním a jediným angažmá. To může znít osudově.
Ale ono možná osudové je. Byla jsem asi v druhém ročníku, když jsem potkala Honzu Nováka, dnes televizního režiséra, který mi někde na schodech na JAMU říkal – jestli si budeš chtít zahrát, běž do Hradiště. Za dva roky na jeho slova došlo.

Na JAMU jste se dostala na první pokus?
Naštěstí ano. Mám s tím spojenou historku. Pocházím ze Vsetína a kamarádila jsem s Romanem Vojtkem, dnes tak populárním hercem a taky tanečníkem. Vymetali jsme spolu diskotéky a jednou jsem ho poprosila, jestli by mi chtěl na přijímacích zkouškách dělat partnera při dialozích. A on, ačkoliv nad herectvím vůbec nepřemýšlel, svolil. A představte si, že jeho se pak při přijímačkách ptali, proč si nepodal přihlášku. Víte, jak mi bylo? (smích)

Takže Roman Vojtek se stal hercem díky vám?
Asi ano. Tu přihlášku si podal a vzali ho. V žertu jsme se pak dohodli, že v rozhovorech na to vždycky vzpomene. A zatím drží slovo.

Ale vy jste vůbec byla v silném ročníku.
Ano, mým spolužákem byl třeba Pavel Liška. Dlouho jsem nevěděla, co si mám o něm myslet. Chodil s náma do hospody, bavil se, ale hlídal si ostražitě své soukromí. A my si ho pořád dobírali.

Proč?
Kvůli jeho technice mluvení. „Liško, Liško, kde vy chcete hrát? Naučte se mluvit,“ říkali mu kantoři pořád dokola. No, a vidíte, kam to Lištička dotáhl. Fandím mu, ráda se na něj dívám.

Vy jste vůbec měla štěstí na spolupracovníky. Hrála jste s Bolkem Polívkou.
To byla náhoda. Starší spolužáci zkoušeli Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho a potřebovali posily, tak jsem jim s jedním mým spolužákem pomáhali. A přišel se podívat Bolek, protože to v divadle sám hrál. No a po představení jsme zůstali v klubu a nad ránem, kdy má každý ty nejlepší nápady, někdo navrhnul, že by bylo dobré naše a jeho představení spojit. Představte si, že Bolkovi se to líbilo a nakonec to udělal.

Diváci znají Bolka Polívku jako neřízenou střelu. Jaký je podle vás?
(hodně dlouho přemýšlí) Hodný. Bolek je moc hodný člověk.

Práce s ním ale musela být těžká, když je tak silná osobnost, ne?
Měla jsem panický strach z toho, že z nás udělá pitomce. Že si bude dělat ty své improvizace a my budeme za loutky. Opak byl pravdou. Byl pozorný, otevřený nápadům. A když si na představení připravil nějaký vtip, tak nás v něm nikdy nenechal vykoupat a pokaždé věděl, jak se z toho dostat, abychom vedle něj nevypadali hloupě.

Inscenace měla obrovský úspěch, proč se přestala hrát?
Bylo těžké skloubit to organizačně. Byli jsme rozprchlí po celé republice, každý měl hromadu povinností, nejvíc samozřejmě Bolek, tak to postupně vyšumělo.

Ale pak jste stejnou hru s Polívkou hrála znovu v pražském Činoherním klubu.
A taky s Ondrou Vetchým, zlatým panem Hálkem a Michalem Pavlatou.

Jak k nabídce došlo?
Nikdy jsme se o tom nebavili, ale myslím, že to byl Bolkův nápad. Jednou mi volali z Prahy, jestli bych tu roli hrála za Ninu Divíškovou, která měla zdravotní problémy. A protože jsem ostražitá a vím, jak oblíbené jsou mezi kolegy podobné srandičky, tak jsem si do poslední chvíle myslela, že si ze mě dělají legraci. Až když jsem položila sluchátko, tak mi došlo, že to asi bude pravda.

Neměla jste trému před slavnými herci?
Trochu. Ale brzy jsem se cítila velice dobře. Všichni byli fajn, navíc jsem Bolka už dlouho znala. A taky jsem v té partě byla jediná ženská, to je vždycky výhoda.

Hra se uvádí dodnes, ale už bez vás. Proč?
Protože jsem čekala dceru a musela jsem se s rolí rozloučit.

Třeba by vás teď vzali zpátky…
To asi těžko, protože už v té době, kdy jsme to v Praze zkoušeli, jsem zjistila, že má na roli spadeno jedna slavná herečka. Přišla se jen tak nenápadně podívat, jak mi to jde. Možná bych jí ale mohla napsat, že už jsem v plné síle. (smích)

To je ta nevýhoda regionálního divadla. Ale vás si pamatují i diváci za hranicemi Moravy. Za ztvárnění Evy krajčířky v dramatu Gazdina roba jste dokonce získala cenu Thálie Českého divadla.
Ano, přišel mi tenkrát z Prahy dopis, kde mě zvali na vyhlašování a já jsem si myslela, že je to nějaká obyčejná pozvánka. Až v Praze jsem se dozvěděla, jak to vlastně je a kdo je se mnou nominovaný. Netušila jsem totiž, že když jsme v Praze Gazdinu robu hráli, že se na mě šla podívat nějaká komise, že je to celé soutěžní.

Takže radost byla dvojnásobná…
Trojnásobná. Protože ta cena je vyrobená v Karolince, to je kousek od mého rodného Vsetína, takže se ve mně probudila zdravá hrdost. Dnes mám cenu v knihovně a utírám z ní prach. (smích)

Třeba se popularita znásobí i teď. V létě jste točila s režisérem Janem Novákem film Jméno, hrajete v něm Bachařku.
Honza Novák je právě ten spolužák, o kterém jsem mluvila na začátku, jak mi doporučoval Hradiště. Potkali jsme se po letech, když pro televizi točil záznamy Bratrů Karamazových a Lišky Bystroušky a pak mi nabídl roli ve filmu.

Jak na filmování vzpomínáte?
Hrála jsem sadistickou bachařku a trestala jsem vězenkyni, tu hrála paní Eva Hrušková…

První československá Popelka.
Ano, všichni si ji pamatují z první verze Popelky. Tak tu jsem trápila v cele a dost brutálně ji tahala za vlasy Byli mi to hrozně nepříjemné a pořád jsem se paní Hruškové ptala, jestli nemám ubrat. A ona, že ne, že by to pak bylo na kameru poznat. Tak jsem moc zvědavá, jak to ve filmu nakonec bude vypadat.

Díváte se na sebe ráda?
Vůbec! Teď s kolegy od nás z divadla točíme pro Českou televizi seriál Podle práva, jde to každou středu večer a já se vždycky bojím, až se na obrazovce objevím, protože mi všichni přijdou naprosto přirození, jen já se sama sobě nelíbím a nejradši bych to vypnula. Počítám, že se na sebe a na všechny inscenace, ve kterých hraju, budu dívat až v důchodu.

Takže i na Medeiu? To je velká role, v sobotu bude premiéra…
Teď ještě nevíme, jak to všechno dopadne.

Byla Medeia vaší vysněnou rolí?
Ne. Nemám vysněné role. Bez vysněných rolí se ušetříte spousty zklamání a hlavně rozčarování, že tu roli pak hraje někdo jiný. Pro mne je role Medei obrovská výzva.

Slovácké divadlo je známé originálními přístupy. Bude to i případ Medeiy?
Asi nikdo nečeká, že budeme Medeiu hrát v prostěradlech s větvičkou okolo uší, to by asi bylo k smíchu. Budeme ji uvádět jako současnou hru, která řeší současné problémy. Myslím, že režisér Jirka Honzírek to má všechno hodně dobře promyšlené.

Můžete být konkrétní?
Nemůžu, mám to zakázané. (smích)

Od režiséra?
Ano, dohodli jsme se, že některé věci před premiérou neprozradíme. Jsem ale přesvědčená, že Medeia v našem podání nudná rozhodně nebude.

Jak prožíváte hodiny před premiérou?
Mám své rituály. Během dopoledne uklidím celý byt, odpoledne už je celkem zbytečné na mě mluvit, k večeru si projdu text a jdu do divadla. Tam následuje rychlé střídání strachu a těšení, a pak už čekám na závěrečný potlesk, podle kterého snadno poznáte, jestli jsou diváci spokojeni, nadšeni nebo rozhořčeni. A pak už stres odpadne a s kolegy si na klubu řekneme, že to divadlo přece jen stojí zato.



Narodila se v roce 1970 ve Vsetíně, vystudovala činoherní herectví na brněnské JAMU, od roku 1994 je v angažmá Slováckého divadla. Hrála v pražském Činoherním klubu, v Divadle Bolka Polívky a ve Slezském divadle v Opavě. Za roli Evy krajčířky v dramatu Gazdina roba získala cenu Thálie Českého divadla. Spolupracuje s Českou televizí, diváci ji mohou momentálně vidět v seriálu Podle práva. V připravovaném filmu režiséra Jána Nováka Jméno hraje Bachařku. Irena Vacková je vdaná, jejím manželem je herec David Vacke, mají spolu dceru Veroniku.