Inscenace Úča musí pryč! se přehoupla do druhé stovky repríz. Jak vzpomínáte na její zkoušení?

Po té době, co Úču hrajeme, už mi proces zkoušení přijde na hony vzdálen. Ale nevzpomínám si na nějaký nelad nebo komplikace. Hra se nám všem od začátku líbila, takže asi to proběhlo hladce a s humorem.

Dala vám „Úča"“ nějakou novou zkušenost?

Nová zkušenost je to především díky prostoru, kde hrajeme. Ve školní třídě za svitu zářivek jsem opravdu ještě divadlo nehrála.

O čem podle vás vlastně tato inscenace je? O nefunkčním školním systému, neporozumění, kompetencích učitelů, nebo přehnané péči rodičů o děti? Nebo o něčem úplně jiném?

Osobně jsem Úču pojala jako obhajobu a zastání se učitelského povolání, které, co se týká společenské prestiže, padlo na úplné dno. Dřív byl učitel osobnost, které si všichni vážili a respektovali ji. V inscenaci říkám repliku, která je, myslím, nejvýstižnější odpovědí na vaši otázku: „Takže se prosím zamyslete sami nad sebou, než začnete hnát k odpovědnosti školu za vaše chyby.“ Samozřejmě netvrdím, že za všechno můžou rodiče. Nic není černobílé. 

Spousta malých holčiček chtěla být učitelkami. Je to i váš případ? 

Pocházím z učitelské rodiny, čili ano, dráha pedagoga byla narýsována. Ale jak už to tak bývá, zjistila jsem, že chci skočit o kousek jinam. Ale jen o kousek, protože herectví s učitelstvím úzce souvisí.