Jakube, kam byste zařadil Teror ve své dosavadní divadelní zkušenosti?

Teror bych určitě zařadil doposud k největším příležitostem, které jsem na divadle dostal. Je to velká a krásná výzva.

V Teroru se zase v roli obžalovaného v podstatě „nepohnete“. Je to pro herce náročné, mít roli, kterou musí zvládnout bez velkých gest a projevů?

Teror vyžaduje a nabízí mnohem hlubší a koncentrovanější práci s postavou a podstatou inscenace pomocí vnitřních a mnohem jemnějších hereckých prostředků. A jak to tak píšu, tak si říkám, že vlastně ano, utáhnout to tímto způsobem je asi o kapánek těžší, ale krásným způsobem.

Co pro vás je na Teroru nejtěžší? A co naopak nejhezčí?

Nejtěžší je pro mě, že se člověk ani na vteřinku neschová a musí mít 1 000% koncentraci po celou dobu, a k tomu ne před běžným divákem, ale před soudci. S tím jde ruku v ruce to nejhezčí, a to je to vzrušení z toho, jak souboj pravd všech postav dopadne, protože inscenace Teror má jedinečnou možnost pokaždé dopadnout trochu jinak. Což je krásně vzrušující.