Jan Horák: Ladislav Mrkvička do mě zuřivě bušil pěstmi

Rozhovor s novým členem Slováckého divadla Janem Horákem o potížích s pohybem, Věře Galatíkové a o přípravě nové hry. Byl uveřejněn 23. října v MF DNES. Když pětadvacetiletý absolvent pražské DAMU Jan Horák vzpomíná na své pedagogy na DAMU, zásadně přidává slovo paní, nebo pan. Nemá televizi a je mu jedno, že jeho kolegové z ročníku točí seriály. On chtěl k divadlu a jeho sen se mu splnil. Brzy se divákům představí ve své první velké roli v profesionálním angažmá. Bude jí Pomezní rozhodčí v připravované komedii Šťovík, pečené brambory. Premiéra proběhne v pondělí 29. října na Malé scéně Slováckého divadla.
Diváci uherskohradišťského divadla vás ještě neznají, co byste na sebe prozradil?
Narodil jsem se v Mladé Boleslavi, tam jsem žil dva roky, pak jsme se odstěhovali do Děčína. Vystudoval jsem gymnázium, potom pražskou DAMU…

Počkejte, to berete nějak moc rychle. Kdy jste byl poprvé v divadle?
(Zamyslí se) Víte, že nevím? Já jsem moc do divadla nechodil. Když jsem se hlásil na DAMU, tak jsem byl v divadle do té doby asi jen pětkrát. Pak se mě u přijímaček ptali, co jsem viděl naposledy v divadle a já jsem jen pokrčil rameny a řekl, že jsem byl na kytarovém koncertě.

Jak vás tedy napadlo jít studovat herectví, když jste se o divadlo moc nezajímal?
Já jsem sice do divadla nechodil, ale hrál jsem. Na gymnáziu jsem se přihlásil do dramaťáku. Začalo to sice tím, že jsem měl hrát v jednom představení na klarinet, ale kolegovi, který v tom hrál krále, to moc nešlo, tak jej přeobsadili a tu roli jsem dostal já. Takže vidíte, že úplně nepolíbený jsem nebyl.

Na základě toho jste se tedy rozhodl, že půjdete na DAMU? To je trochu odvážné.
Tak nějak to bylo a odvážné mi to v té době nepřišlo. Samozřejmě, že jsem se připravoval. Řekl jsem si, že musím být jako herec všestranný, tak jsem se před zkouškami přihlásil na tanec a taky na karate.

Pak jste tedy přišel na přijímací zkoušky. Jak na vás působilo, když jste v komisi viděl Borise Rösnera, Věru Galatíkovou a další známé herce?
Samozřejmě, že mě to znervóznělo. Ale netrvalo to dlouho. Měl jsem totiž připravený monolog z Hamleta a doma jsem si jej zkoušel s dýkou, kterou jsem měl zastrčenou za pásek u kalhot. Jenomže na zkoušky jsem si vzal kalhoty jiné, kde pásek nebyl a já jsem byl najednou v koncích. Takže jsem řešil jiné věci, než ostych z paní Galatíkové.

Jak to nakonec s tím páskem dopadlo?
Řekl jsem, co se mi přihodilo a na to zareagoval nejrychleji pan Kostka. Vstal a dal mi jeho pásek, ať to zahraju s ním, když už jsem si to připravil. Pak mě vzali.

To vypadá jednoduše. Koho jste měl na herectví?
Vedoucí ročníku byl pan Mrkvička a paní Adamová.

Jak se vám pracovalo pod vedením Ladislava Mrkvičky?
Pan Mrkvička vždycky přišel na zkoušku se žvýkačkou, vypnul si mobil a začal pracovat. Hned a naplno. Byl jako bouřka. Používal pojem vnitřní zuřivost a věděl, o čem mluví, protože jakmile začal hrát, měl jsem pocit, že mu teplota stoupla na 38 stupňů.

Proč to dělal?
Snažil se nám vysvětlit, že herec na jevišti musí mít daleko víc energie než v civilu. Když jsme třeba zkoušeli antiku a mé partnerce nešla jakási scéna, sám jí to předvedl. Vypadalo to ale docela srandovně. Je malinký a já mám skoro dva metry. Takže stál pode mnou, křičel text a zuřivě mi bušil pěstmi do hrudníku.

Takové metody jsou běžné?
Když jsem nastoupil na DAMU, tak mě starší spolužáci varovali. V prvním ročníku se budou dít psí kusy. Kantoři tě rozloží na součástky a nebudeš vědět, čí jsi. Po dvou letech tě začnou dávat dohromady.

Bylo to tak?
Měli ve všem pravdu. První dva roky jsem chtěl s herectvím seknout. Bál jsem se, že nikdy nebudu hrát dobře. Měl jsem hrozné stavy, ale dnes vím, že je to součástí celé té přípravy na hereckou profesi. Protože i když to může vypadat jednoduše, není to procházka růžovým sadem.

Jak pracovali ostatní učitelé?
To byly různé přístupy. Například pan Rösner byl vyloženě táta ročníku. Věděl o svých studentech úplně všechno, chodil s nimi do hospody, bral je na představení, byli jako jedna velká rodina. Žil na dvě stě procent. Viděl jsem třeba jeho Lakomce v Národním divadle. Inscenace byla průměrná, ale jakmile přišel na jeviště on, odhodila nás ta jeho silná vlna energie do desáté řady.

Zajímalo jej, co si o jeho výkonu myslíte?
Velmi jej to zajímalo. Jednou jsme měli dokonce za úkol popsat jeho herecký výkon a pak jsme si sedli a povídali o tom. Byl překvapený, čeho všeho si diváci všímají a jak vnímají tu kterou scénu. Myslím, že to bylo pro něj moc důležité.

Vzpomenete i na Věru Galatíkovou?

To byla také máma ročníku, její studenti ji milovali. S tou jsem ale pracoval jen jeden semestr. Absolutně do nás viděla. Říkala nám třeba velmi osobní věci, nepříjemné, takové, o kterých se člověk nerad baví. Věděla ale, že bez toho, aniž by je nahlas pojmenovala, se divadlo dělat nedá...

Takže jste z hodin s paní Galatíkovou odcházel s těžkou hlavou?
Někdy ano, už jsem říkal před chvílí, že jsem chtěl herectví častokrát i nechat. Ale pozor! Ta komunikace s paní Galatíkovou byla příjemná, neřvala na nás, byla laskavá, ale tvrdá zároveň. Nechtěla nám ubližovat. Ale když jsem pak před ní hrál, cítil jsem se jako nahý. Měla mě dokonale přečteného. Je škoda, že jsme spolu nedělali víc, byla už hodně nemocná.

Co vám vytýkala?
To vám samozřejmě neřeknu.

Proč ne? Musel jste se s tím přece nějak vypořádat.
Dobře – měl jsem třeba problémy s pohybem. Vůbec jsem se neuměl hýbat. Byl jsem tuhý, neměl jsem žádnou pohybovou paměť, předváděl jsem naprosto nekoordinované pohyby. Vždyť já jsem byl schopný vyjít a zároveň s pravou nohou udělat pohyb pravou rukou.

Jak jste na tom s pohybem teď?
To já sám neposoudím, ale vzhledem k tomu, že jsem se pak hodně zaměřil na pantomimu a uvažoval jsem dokonce o dalším studiu, tak to už tak strašné nebude.

Po studiu jste chtěl na Moravu?
Vůbec ne, my jsme s kolegy uvažovali o tom, že někam půjdeme společně, že si založíme svůj soubor, jednu dobu to vypadalo slibně, ale nakonec to nevyšlo a rozprchli jsme se po celé republice. Někdo je v Kladně, v Ústí, v Brně, Míša Badinková v Ulici – myslím tím ten televizní seriál.

Sledujete ji?
Nemám televizi a ani se ji nechystám mít.

Jak jste spokojený s tím, kam zavál osud vás?
O Hradišti jsem slyšel především v souvislosti s Rychlými šípy, ty nám kdekdo na škole doporučoval a pak se o Slováckém divadle hodně mluvilo díky nominacím na nejrůznější ceny, které se sem v poslední době jen hrnou.

Takže jakmile se vám ozval ředitel divadla, neváhal jste.
Moje teta hraje v Brně v divadle a když se dozvěděla, že odsud odchází kolega, hned mi volala, ať okamžitě do Hradiště zavolám, protože je tu výborné divadlo. Musím jí dát za pravdu.

Jaké inscenace jste už v Hradišti viděl?
Ještě před nástupem do angažmá jsem viděl Divou Báru, ta mě úplně dostala a ani ve snu by mě nenapadlo, že v ní budu hrát postavu po odcházejícím Mírovi Zavičárovi. Moc se mi líbil muzikál Donaha!, pobavil jsem se u komedie 1+2=6. Ale tak bych mohl vyjmenovat celý repertoár.

Teď připravujete komedii Šťovík, pečené brambory, premiéru bude mít 29. října. Hrajete fotbalového rozhodčího.
Ano, je to vlastně moje první role se vším všudy v profesionálním angažmá. Už se těším na diváky. A věřím, že i oni se mají na co těšit. Je to hra vtipná i drsná, chytrá í ztřeštěná, člověk se dozví spoustu zajímavého a zdaleka ne jen o fotbale.

Co byste řekl tomu, kdyby se v hledišti objevil autor Zoltán Egressy. On má Slovácké divadlo moc rád.
Vím o tom, že už tady viděl dvě inscenace svých her a byl moc spokojený. Přiznám se, že já bych před ním měl trému. Protože bych se bál, jestli se strefím přesně do jeho představ. Ale od toho jsem herec. Takže když se objeví, zhluboka se nadechnu a půjdu do toho.


Jan Horák

Narodil se v Mladé Boleslavi, vystudoval pražskou DAMU, hostoval v pražském Divadle v Celené, od září je členem souboru Slováckého divadla. Hraje na kytaru, klarinet a saxofon, sportuje. Je svobodný a zadaný. Kromě novinky Šťovík, opečené brambory, kde hraje jednu ze tří hlavních rolí, jej diváci mohou vidět v pohádce Jak čert vyletěl z kůže nebo v Divé Báře režiséra J. A. Pitínského.