Pane Potměšile, vzpomínáte si, čím vás Růže pro Algernon zaujala?
Povídka amerického spisovatele Daniela Keyese Růže pro Algernon mě totálně dostala hned po prvním přečtení. Zasáhla mě přímo do srdce. Příběh člověka, který nemá na začátku výhodnou startovní pozoci, ale má v sobě silnou touhu, odvahu, naději a důvěru, je neuvěřitelně silný. Bylo to krátce po mém úrazu a návratu do života, zasáhla mě samozřejmě i paralela s mou vlastní životní situací.
Hlavní hrdina, Charlie Gordon, je sice fyzicky v pořádku, zato jeho inteligence je velmi nízká. Ale z celého srdce touží “být chytrý”. A za tímto snem se neohroženě vydá, s odhodláním a nadějí. Potkává jednu překážku za druhou, dostává se do bezvýchodných situací, chvilkových krizí a nezdarů, ale nikdy neztrácí naději. Vždycky se znovu a znovu zvedne a pokračuje. Charlie je člověk s velkým a otevřeným srdcem. Proto je setkání s ním taková výzva.  Myslím, že jsme si navzájem dali mnoho vlastností.
Každý večer, kdy Růže pro Algernon hrajeme, je pro mě velkým svátkem, protože mi umožňuje prožít během hodiny a půl celý jeden život.

V čem je podle vás tato tragikomedie výjimečná?
Její výjimečnost je v tom, že zdánlivě jednoduché vyprávění, v sobě skrývá tolik rovin sdělení, tolik významů a doteků poznání. Na každého z diváků může zapůsobit jinak, každého může oslovit něčím jiným, najde v ní jinou inspiraci či podporu, ale každého velmi osobně zasáhne. V příběhu jsou úsměvné situace, kterým se můžeme pousmát i řehtat, vážné, dojemné i existenciální chvíle.

S postavou Charlieho Gordona žijete od roku 1993. Jaký máte vztah?
Velmi blízký! Moc ho obdivuji. Mám pocit, že jsme se propojili a že ve mně zůstává způsob, jakým Charlie řeší určité situace. Mezi námi je přátelství, sjednocení i inspirace. Teď už si neumím představit, že bychom se nepotkali.

Máte za sebou skoro 800 repríz, dokáže vás ještě během představení něco překvapit?
Ano, vždy se najde něco, co mě může překvapit. Ale to je na tom představení a na divadle vůbec právě to krásné a neopakovatelné. Pokaždé se sejde jiné, živé publikum,  my jsme pokaždé v jiné náladě, občas se stane něco nepředvídatelného. Jednou se mi například přímo při představení zlomila brzdička na vozíku, ale tak, že se kolo nemohlo otáčet. To byl adrenalin! Musel jsem požádát doktorku Kinianovou, zda by pan doktor nemohl přinést kladivo. Nakonec jsme museli vyměnit celý vozík za jiný, ale byl to boj, protože přitom jsme museli pořád hrát.  Pro nás I pro diváky to byl, myslím, nezapomenutelný zážitek.

Znáte Slovácké divadlo?
Ve Slováckém divadle jsem měl čest hrát už několikrát. Vždy tu byla úžasná a vstřícná atmosféra, na kterou se nezapomíná, skvělí diváci. Už teď se moc těším, že se k vám vypravíme a zažijeme to znovu.  Navíc tu budeme hrát představení, které je srdeční záležitostí nás všech.

Děkuji za milý rozhovor!
MK