Jindra Hojer: Rychlé šípy byly ve Foglarově oddíle tabu

Ačkoliv slavné Rychlé šípy vznikly před 67 lety, patří dnes mezi nejznámější literární postavy. Mnozí znalci a historikové se však do dnešního dne nemohou shodnout na tom, zda slavná pětice vznikla podle reálných předobrazů, nebo zda si ji Jaroslav Foglar vymyslel. Slováckému divadlu se podařilo v Kosmonosech u Mladé Boleslavi vypátrat muže, který má shodné jméno s jednou z postav. A nejenom jméno. Jindra Hojer byl u toho, když Jaroslav Foglar začínal Rychlé šípy psát. Dnes už více jak osmdesátiletý pán se stane hlavním hostem oslav dvousté reprízy Rychlých šípů, kterou uvádí Slovácké divadlo.
Kdy a jak jste se seznámil s Jaroslavem Foglarem a jak dlouho jste spolu byli v kontaktu? S Jaroslavem Foglarem jsem se osobně poprvé setkal 10. června 1936. Ten den mě do oddílové klubovny přivedli dva moji kamarádi z akademického gymnázia, kde jsme všichni tři studovali. „Tak to je, Jestřábe, Jindra Hojer,” představil mě Jestřábovi, jak Jaroslava Foglara všichni oslovovali, kamarád přezdívaný Černoch. „Ty tedy chceš vstoupit do našeho oddílu?” zeptal se mě Jestřáb. Nezmohl jsem se v té chvíli na nic jiného, něž na tiché „ano”. Pak si mě Jestřáb chvilku jakoby prohlížel, ale ta chvilka se mi zdála věčností. Nakonec prohlásil: „Tak dobrá!” a podal mi levou ruku. Byl jsem zmaten, že jsem nevěděl, zda mám podat pravou, nebo levou ruku, ale Jestřáb mi pomohl: „Levá je od srdce, však si zvykneš!” Od té doby jsem byl s Jestřábem ve styku prakticky nepřetržitě až do prosince 1998, kdy jsem s ním naposledy telefonoval a poslal mu vánoční a novoroční gratulaci. S Jestřábem jsem se rozloučil 22. 2. 1999. Osobnost Jaroslava Foglara je fascinující osobností. Dokážete pojmenovat, co vás na něm tak přitahovalo? Nejen na tuto, ale i na další podobné otázky se pokouším nalézt jednoduchou odpověď, ale stále si nejsem jist, že se mi to podařilo. Myslím, že Jestřáb dovedl rozdávat radost všem, se kterými se setkal. A mládeži dokázal dát zábavnou, přitažlivou a přitom užitečnou náplň pro to krásné období lidského života, které nazýváme mládím a tím nás poznamenal na celý život. Účast těch všech lidí při nejrůznějších akcích, nakonec i vydaný sborník vzpomínek ”Jestřábe, díky…” snad nejlépe vystihuje to, co všichni k Jestřábovi cítíme: velikou vděčnost. Jak došlo k tomu, že vaším jménem Foglar pojmenoval jednoho z pětice Rychlých šípů? Někdy v červnu 1938 se mě jednou znenadání Jestřáb zeptal, zda by mohl použít moje jméno pro jednoho ze svých chlapců v připravovaném seriálu pro mládež. Jako dítko poslušné svých rodičů jsem odpověděl, že by to nejdřív musela dovolit moje maminka. „Tak se jí zeptej!” navrhl mi Jestřáb. Zeptal jsem se tedy a maminka mi doporučila, abych se Jestřába dotázal, co to bude za postavu. Dodnes si pamatuji jeho odpověď: „Neboj se, Jindro, ta postava ti ostudu nikdy dělat nebude!” A tak se ocitlo moje jméno v Rychlých šípech. Jak je to s ostatními postavami? Existují i ony, nebo jste jediný? Nemohu se zbavit dojmu, že pro postavu Mirka Dušína sloužil Jestřábovi další oddílový člen, rovněž Mirek, jeden z mých nejlepších kamarádů. Jiní členové oddílu se ale domnívají, že vzorem pro postavu Mirka Dušína byl Jestřábovi jeden z nejstarších členů oddílu legendární Láďa Velebil. To všechno jsou ovšem jen dohady. Postava Červenáčka souvisí určitě s Černochem. Spolu s Jumbem nosili totiž na táboře garibaldovské červené čepičky a Jestřáb sám mu jednou řekl: „Černochu, musíš uznat, že v seriálu nemůžu mít černocha, tak budeš Červenáček!” A ostatní do pětice, Rychlonožka, Jarka Metelka? O těch neví nikdo nic. Máte s postavou Jindry Hojera společného více? Nebo je to jenom jméno a všechno ostatní je onou pověstnou licencí Jaroslava Foglara? Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl být Jestřábovi nějakým předobrazem pro jeho postavu. Až v prosinci 1986 jsem dostal z Prahy dopis Ivo Vápenky, který mě zval k účasti na odhalení pamětní desky legendárnímu kreslíři Rychlých šípů panu dr. Janu Fischerovi a k odpolední besedě s Jestřábem, spojené s výstavkou předmětů, souvisejících s Rychlými šípy. Prý to bude pro Jestřába překvapení. Po mém příchodu na Olšanské hřbitovy mě začali pořadatelé před Jestřábem ukrývat, překvapení bude až odpoledne při besedě v Kulturním domě v Chodově. A taky bylo. Uprostřed programu vystoupil náhle konferenciér a při jeho slovech : „„A teď překvapení – živý Jindra Hojer!“”, mě, dosud pečlivě ukrývaného, někdo vystrčil na scénu. Nevím, kdo byl víc překvapen, zda diváci, Jestřáb nebo já sám. Snad bychom byli s Jestřábem besedovali dlouho do noci, leč prozíraví pořadatelé ukončili besedu včas tím, že oznámili autogramiádu Jestřábových knížek a Rychlých šípů. Okamžitě se vytvořila kolem něho dlouhatánská fronta. Patrně proto, aby si žadatelé o autogram krátili dlouhou chvíli čekání, začali žádat o podpis i mě. Nevěděl jsem si v první chvíli rady a tak jsem se obrátil na Jestřába se slovy: „„Prosím tě, Jestřábe, co mám dělat, chtějí můj podpis, ale já přeci nejsem…“” A Jestřáb jen souhlasným mávnutím ruky, jako by chtěl zabránit křeči v prstech od stálého podepisování a slovy: „„Ale jen piš!“” mi dal najevo, že snad v postavě Jindry Hojera v Rychlých šípech je přeci jen něco víc, než moje pouhé jméno. Jaroslav Foglar několikrát mluvil o tom, že nezveřejnil některá tajemství. Třebas o tom, jak to bylo s Tleskačem, kde skutečně stála Stínadla… Víte vy osobně něco víc, než běžný čtenář? Nevím o nic víc. Rychlé šípy byly časopis pro mládež, ale v oddílovém životě to bylo Jestřábovo tabu, o kterém se nemluvilo. Příběhy Rychlých šípů dnes působí mnohdy až pohádkově idylicky. Mají něco společného s tím, jak jste dětství prožíval vy? Naše dětství významně poznamenaly tzv. Mnichovská dohoda a předzvěst a vlastní průběh světové války, která byla spojena s fašistickou okupací naší republiky. Pro mnohého dnešního čtenáře jsou pojmy jako lístky na potraviny, zatemnění, nálety, poplachy, stanné právo, schvalování atentátu na Heydricha, popravy… jen těžko představitelné. Ale my jsme v té době museli žít. A tak chvíle, které jsme prožívali v oddílu na schůzkách, výletech, táborech a dalších akcích byly pro nás chvilkou osvobození od válečných hrůz, a proto se nám vryly nezapomenutelně do paměti. Jak se vám daří dnes, v době, která je tak vzdálená atmosféře Foglarova díla a vůbec, těšíte se do Slováckého divadla? Dnes začínám pomalu bilancovat. Jezdím se loučit do míst, která mi přinesla tolik krásných chvil. Při návštěvě Prahy nikdy nezapomenu pozdravit naši vodárenskou Věž, která nám sloužila jako naše třetí klubovna, i místo před Rudolfinem, kde kdysi kotvila naše slavná loď SKAUT. Na Slovensko, letos již potřetí, jsem se byl loučit s horami, které mi daly možnost poznat krásnou přírodu, vyzkoušet svoji vytrvalost, obratnost, sílu i odvahu, jak nás to učil Jestřáb. Se Sluneční zátokou jsem se byl také rozloučit… Nedovedu si vysvětlit, proč při návratu do těchto míst se člověk cítí tak nějak naměkko a do očí jako by padla třeba v pravé poledne ranní rosa. Myslím, že dílo Jaroslava Foglara mezi mládeží žije i dnes. Svědčí o tom zájem o jeho knížky, jeho oddíl pražská Dvojka dál vyvíjí svoji činnost, jeho Rychlé šípy dál vycházejí, ať v knižní nebo divadelní podobě. Ta vytvořená souborem Slováckého divadla je jedinečná, Jestřáb by z ní měl určitě radost.