Jiří Jilík
Léto budiž pochváleno?

Místo obvyklých několika teček, dal jsem na konec titulku raději otazník. Pro jistotu. Neboť pouze chváleno mohlo být léto snad jenom za Rakouska, kdy největší letní nebezpečí představovaly kroupy. Dávno již tomu tak není a v létě se dějí stejné nepřístojnosti jako v jiných údobí roku. Tak třeba třebíčský novinář František Ryneš určitě letošní léto chválit nebude. Po sedmi letech soudního projednávání se letos v létě dozvěděl, že se dopustil přestupku ne-li trestného činu, když na kameru zaznamenal syčáka, který mu rozbíjel okna na domě. Úřad pro ochranu osobních údajů vyhověl stížnosti onoho vykuka, že panu Rynešovi nedal souhlas k tomu, aby ho při páchání trestného činu natáčel, čímž poškodil právo na syčákovo soukromí. Soud proto videozáznam neuznal jako důkaz a ne pachatel vandalství, ale pan Ryneš byl odsouzen; že se pokusil dopadnout pachatele pomocí kamery ho stálo na pokutě dva a půl tisíce korun.
Člověk by řekl, že je to příhoda z knihy Kronika města Kocourkova po šedesáti sedmi letech (Kocourkov objevil pro naši literaturu Ondřej Sekora, první vydání vyšlo v r. 1947) a ne skutečná událost roku 2014. Ale nikdo se vlastně moc nediví; děje odporující zdravému selskému rozumu jsme sice nepřestali jako nenormální vnímat, ale koneckonců kdoví co a o kom František Ryneš kdysi napsal do novin hanlivého, a tak se ani nemůže moc divit, že někoho naštval. Kdyby byl ve výběru témat a výrazů opatrnější, mohl i on letošní léto chválit.
Avšak co je nám po Rynešovi a Třebíčsku, my musíme řešit řadu jiných a pro nás důležitějších záležitostí. Třeba, kdo bude ředitelem Slováckého divadla.  Radnice jmenovala početnou  výběrovou komisi(prý až 18 osob). Jejich jména tají, nicméně ví se, že polovina ze členů komise jsou odborníci přes divadlo, druhá polovina je složena z úředníků radnice. Chci věřit, že všichni členové onoho sboru do Slováckého divadla nejen občas chodí, ale mají na jeho divadelní tvorbu i názor. Chci věřit tomu, že ten názor si neutvořili jen při návštěvách představení, ale tak, že někdy navštívili zkoušku, nahlédli do zákulisí divadla, hovořili s tvůrci a herci a zajímali se o provozní a umělecké problémy. Tedy že mají o Slováckém divadle a jeho fungování určitý soubor poznatků. Kupodivu ten, kdo zná divadlo určitě nejlépe, členem komise jmenován nebyl - Igor Stránský, ředitel divadla, o kterém se ví nejen na Slovácku, a které se prosazuje v celostátním kontextu. Zásluhy šéfa takového komplikovaného organismu jako je divadlo, jsou vždy nepominutelné. A tak těžko nalézám odpověď na otázku, jak se může komise, jež má vybrat jeho nástupce, obejít bez názoru člověka, který v divadle strávil více než pětačtyřicet roků života, odehrál v něm jako herec řadu rolí, režíroval desítky skvělých inscenací, jako ředitel poznal detailně specifické podmínky jeho provozu, za divadlo, když bylo v ohrožení, byl ochoten cedit krev a v závěru kariéry přivedl celý kolektiv na výsluní divadelní slávy. Jak to, že nikoliv jeho názor, ale názor několika městských byrokratů a divadelníků z Brna či Zlína, bude na mističkách vah při rozhodování o osobě jeho nástupce.  Nepominutelnou Stránského zásluhou také je, že dokázal vytvořit prostor pro kontakt mezi divadlem a diváky a zneviditelnit rozhraní mezi jevištěm a hledištěm. Hradišťané mají své herce a divadlo rádi i proto, že jim je principál Stránský dovedl laskavě a s humorem nabídnout.  Když zval k „divadelní hostině“ a z forbíny hovořil o sobě, používal často ono archaické „principál“; i to je jeden ze znaků jeho přívětivé a diváky pozitivně vnímané strategie.
Když jsem z postu šéfredaktora Slováckých novin v roce 2006 odcházel do důchodu, konzultovali se mnou moji nadřízení, koho doporučuji za svého nástupce. Není podstatné, zda s mým doporučením souhlasili či nikoliv. Podstatné je, že tu otázku položili. Řekli tím, že si mé práce váží a kontinuitu považují za jednu z možných alternativ.
Můj selský rozum mi říká, že tu není něco v pořádku. Novinář z třebíčského Kocourkova František Ryneš by asi řekl: „To je přece jasné. Ten váš ředitel, tak jako já, musel někoho moc nasrat!“
Ne každé léto, budiž pochváleno.