Jitka Josková: jako hvězda se necítím

Dvaadvacetiletá Jitka Josková patří v současnosti mezi nejvýraznější osobnosti českých divadel. O svém talentu diváky i divadelní recenzenty přesvědčila hned v několika úlohách. Jako Konstance v Shafferově Amadeovi, Grušeňka v Dostojevského Bratrech Karamazových, či jako jedinečná Liška Bystrouška. Za tuto obdivuhodnou hereckou kreaci byla letos dokonce nominována na Thálii a na sobotním Divadelním plese získala hned další dvě ceny. Diváci ji odměnili Slováckým Oscarem, divadelní recenzenti jí přiřkli cenu Největší z pierotů. Přesto prohlašuje: „Nedělám divadlo pro slávu, ta je pomíjivá.”
Kudy vedly vaše cesty k divadlu? Chtěla jste být vždycky herečkou? Odmalička. Byl to můj sen, který se splnil. Z Uherského Brodu jsem se vydala do Brna, kde jsem 4 roky studovala hudebně-dramatický obor a pak jsem vstoupila na cestu, která vedla do Slováckého divadla. Tady jsem 4. sezónu. Co jste ve čtvrtém ročníku konzervatoře říkala na nabídku z Uherského Hradiště? Nelákaly vás spíš velké soubory v hlavním městě? Já jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych chtěla jít po maturitě do divadla. Snažila jsem se dostat na vysokou školu (JAMU, DAMU). To bohužel nevyšlo, tak jsem teprve začala uvažovat o tom, že bych šla někam do angažmá. Rozeslala jsem 30 pozvánek na maturitní představení, ozvala se pouze 3 divadla, mezi nimi i Slovácké, které jako jediné pozvánku potvrdilo a na představení se jeho zástupci přijeli podívat. Bohužel, nevybrali si mě. Jiná divadla zájem neměla, ani ty velké soubory v hlavním městě, takže má cesta měla pokračovat ve studiu 5.a 6. ročníku na brněnské konzervatoři. Ale den před maturitní zkouškou mi zavolal pan Stránský, ředitel Slováckého divadla a řekl mi, že se uvolnilo místo v souboru, jestli bych měla stále zájem o angažmá. Ihned jsem souhlasila. Ve Slováckém divadle jste hrála celou řadu velkých rolí. Vzpomínáte si, která z nich vás nejvíc potrápila? Byly to především dvě role, které mi daly dost zabrat. První z nich byla Grušeňka v Bratrech Karamazových v režii J. A. Pitínského a druhou byla Nina v Rackovi ruské režisérky Oxany Meleshkiny – Smilkové. Byly to hrozné chvíle, když jsem se s těmi rolemi prala, protože nároky těchto dvou vynikajících režisérů mi připadaly nesplnitelné. Nakonec jsem ten boj vyhrála a dnes jsem za ně moc vděčná, protože jsem se na nich hodně naučila. Dodnes vzpomínáte na první zkoušku Bratrů Karamazových, kde jste hrála zmiňovanou Grušeňku na jevišti. Jak to tenkrát před dvěma lety bylo? Dnes už na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát to byly probrečené dny v šatně. Říkala jsem si, že by bylo dobré, kdyby na mě nevyšla hned první zkouška na jevišti a já bych se mohla aspoň podívat jak pan Pitínský pracuje a připravit se tak nějak na zkoušky. To se ale nestalo! Na první zkoušce na jevišti jsem stála já, děsně nervózní. Pan režisér kouřil jednu cigaretu za druhou (možná byl taky nervózní, ze mě), neustále kroutil hlavou, pořád situaci vracel zpátky, že to hraji špatně, jinak, než on si představuje. Chvílemi mně přišlo, že rezignoval a nemá už ani sílu mi něco vysvětlovat. Ty první zkoušky byly k nepřečkání. Grušeňka byla vážná postava, inscenace Racek spíše tragikomedií… Jaký žánr je vám na jevišti bližší? Komedie, nebo vážné hry? Mám raději vážné věci, ale ráda si zahraji i komické role. Ale nejsem si v nich moc jistá, protože většinou, když se mi diváci smějí, tak to nepatří mně, ale kolegovi, který stojí za mnou. Všichni v divadle jsou ale tak galantní, že mě nechávají v pocitu, že jsem nejvtipnější z celého jeviště. S režisérem Pitínským jste nedávno pracovala opět, a to na postavě Lišky Bystroušky. Ta už i díky vám stačila zaznamenat úspěchy. Hned po premiéře byla označena za událost měsíce listopadu na českých jevištích a vy jste se díky bravurně ztvárněné roli objevila v širší nominaci na cenu Thálie. Není to všechno pro vás a pro soubor příliš zavazující? Je to příjemně zavazující. Je moc dobře, že se o našem divadle mluví a my se musíme snažit udržet se na dobrých pozicích a pracovat na tom, abychom byli lepší a lepší. Nejrůznější ceny k tomu samozřejmě patří. Dokážete pojmenovat, čím to je, že se Slováckému divadlu podařilo vyšvihnout se z průměrného divadla mezi českou špičku? Je to jednoznačně tím, že je tady skvělý tým.všichni děláme pro divadlo maximum a to by v tom byl čert, aby se o nás nevědělo. A také máme velké štěstí, že u nás pracují takové osobnosti jako je například už zmiňovaný Pitínský. Teď jste dostala další cenu vy i inscenace Liška Bystrouška. Jsou ceny to, co vás žene dopředu? Ceny to určitě nejsou, je to zájem a chuť lidí chodit do divadla. Ceny jsou třešinkou na dortu naší práce, ale kdyby nebylo diváků, tak nemáme pro koho hrát, tím pádem nemáte za co dostat cenu. Ještě se vrátím k Lišce Bystroušce. Inscenace postavená na výrazné pohybové stylizaci. Bylo pro vás těžké osvojit si základní prvky japonského divadla kjógen, které režisér použil? Zpočátku jsem z toho byla dosti nervózní, ale když jsem pochopila smysl kjógenu, velmi mně to pomohlo a můžu říct že i usnadnilo práci. Všechny zvířecí postavy(kjógen se týkal pouze zvířat) dostaly obrovskou lehkost, jednoduchost a hlavně zajímavost a to hlavně díky skvělému odborníkovi na kjógen Igoru Dostálovi. Cítíte se jako hvězda? Poznávají vás lidé na ulici? Jako hvězda se rozhodně necítím. Nedělám divadlo pro slávu, protože ta je pomíjivá. Je ale pravda, že mě lidé na ulici poznávají. Dokonce se mi teď stalo, že jedna paní couvala s kolem a málem mě nabrala. Tak tak jsem se jí vyhnula. A kousek dál stál pán, který to všechno viděl a s úsměvem povídá: „„Teď jsem byl svědkem, jak v centru města málem přišla o život Liška Bystrouška.“” Poslední vaší rolí je čínský generál v komedii Svačinka generálů. Ta se dotýká velmi aktuálního tématu, protože pojednává o absurditě války. Prozradíte, v čem je tato inscenace mimořádná? Mimořádná je podle mě hereckými výkony čtyř generálů v čele s Jožkou Kubáníkem, dále pak Zdeňkem Trčálkem, Martinem Vrtáčkem a Davidem Vaculíkem.