Josef Holcman: Praha se občas diví

Cena facky aneb Gottwaldovy boty je podle časopisu Reflex nejsilnější divadelní zážitek loňského roku, podle Divadelních novin patří mezi deset nejlepších inscenací, které loni na českých jevištích vznikly. Co na to říká ten, u koho to všechno začalo, tedy spisovatel Josef Holcman, autor předlohy s názvem Cena facky? „Jestli dokázala publikum i odbornou veřejnost oslovit, tak mě to těší. Možná je to tím, že je ta inscenace pravdivá,“ říká v následujícím rozhovoru, který uveřejnil Deník.

Co říkáte na to, co o Ceně facky napsal časopis Reflex?
Říkám, že herečky a herci Slováckého divadla jsou zcela mimořádní ve schopnosti podřídit se svými individuálními schopnostmi danému tématu a záměru režiséra, že dokáží na zkouškách pochybovat, ale že vposledku uvěří tvůrcům inscenace, že nejdůležitější je výsledný tvar a jeho dopad na diváky. Věta, že se soubor "zasloužil o vzkříšení a sebereflexi paměti národa" je příliš emotivní a neodpovídá realitě. Chce snad pisatel říct, že paměť národa se naráz, po pětadvaceti letech hradišťskou inscenací vzkřísila?

Jak to tedy podle vás je?

Nevzkřísila, pouze se občas někdo pokouší o křísení, potažmo oživování. Napadá mě paralela s návštěvou pana ministra kultury Hermana na jednom z představení Ceny facky - byl šéfem Ústavu pro studium totalitních režimů, který by se mohl v té zkratce psát ne USTR, ale VYSTR, od slova vystrnadit; z ústavu bylo odejito několik lidí, kteří věděli, co chtějí. A ještě jedna maličkost na adresu pisatele recenze z Reflexu (jehož článek jsem nečetl, ale každého tvůrce nepochybně povzbudí): inscenace by nevznikla, kdyby nebyla napsána kniha Cena facky.

Dokážete se dnes s nadhledem podívat půl roku zpátky, když Cena facky vznikala? Jak jste ten čas vnímal?
Když inscenace vznikala... Tak to už je rok, ale v podstatě dva, kdy jsme se s režisérem Rychlíkem o té možnosti a formě začali bavit. Musím říct, že jsem ten čas a jeho souvislosti se vznikem hry nijak zvlášť nevnímal, protože jako každý jiný mám i další povinnosti. Nejvíc jsem býval rozrušen, ale i uváděn v úžas, když Karel Steigerwald posílal e-mailem další a další verze hry, do které zapracoval či nezapracoval naše připomínky. Já jsem vnitřně několikrát protestoval (hlavně ten Marx na koštěti se mně zdál pro slováckou dědinu naprosto nepřípadný), ale Karlovi i Břeťovi jsem věřil. Nakonec ten Marx a jeho dialektický výklad vzkříšení patří k nejlepším a nejvtipnějším pasážím inscenace.

Vývoj inscenace pozorně sledujete. Kolikrát jste ji už viděl a jak se podle vás mění?
Vývoj... Ano, to je přesné a pro divadlo příznačné, protože inscenace není socha - dotváří se nejen každou reprízou, ale i každou reakcí jak zevnitř, tak zvenku. Divadlo ovlivňuje diváka a obráceně, ovšem to neříkám nic originálního. Originální je to, že jsem inscenaci viděl šestkrát a pokaždé jsem viděl něco jiného. Poprvé se ženou Jitkou, podruhé s jedním synem a etnografem Pavlištíkem, potřetí s cestovatelem Zikmundem a druhým synem, a tak dál.

Co jste tedy při návštěvách divadla viděl?

Inscenace se mění, musí se měnit (není to film), ale jak, to bych nechtěl nikomu sugerovat. Důležité je, že se podařilo stáhnout ji časově těsně pod tři hodiny i s přestávkou - teď nemluvím z pozice divadelníka, ale jako by z pozice divadelního manažera; viděl jsem v divadlech čtyřhodinové dobré inscenace, ale některým divákům ujely poslední autobusy a víckrát do toho divadla nešli.

Vzpomněl jste, že inscenaci viděl ministr kultury, spisovatel a cestovatel Miroslav Zikmund a další. Jaké máte ale ohlasy od „prostých“ diváků?
Jestliže je inscenace s mojí knížkou spojena či z ní vychází, tak těžko to, co ke mně o inscenaci dorazí nebo co je mně řečeno, může být objektivním průřezem názorů na tu věc. Pozitivní náhledy nebudu reprodukovat, navíc víte, že chvála smrdí. Takže z druhého břehu: bylo mně také řečeno, že je to slátanina nebo dort od pejska a kočičky a taky, z hlediska ochoty křísit paměť národa, to nejpříznačnější - prý je to zbytečně agresivní vůči rodině vyšetřovatele, která se nemůže bránit. Může, ale nebrání - možná proto, že jak předloha, tak inscenace vycházejí z naprosto reálných základů, skutečných dokumentů i ověřených svědectví pamětníků. Ostatně, všechno je pro diváka dokladováno v programu k inscenaci.
 
Byl jste i u toho, když ji herci hráli v Praze. V hledišti seděl například Pavel Kohout, Libor Pešek, Jan Hřebejk, Helena Třeštíková  a další. Neměl jste taky trochu trému?
Herci vzpomínají, že je ten obrovský pražský úspěch až zaskočil. Jak působil na vás a jaké jste měl bezprostřední ohlasy?
Tak, měl jsem radost, akorát mě rozčilovalo, že odpovědní členové Slováckého divadla (třeba paní Slachová, které tímto děkuju) nás už hodinu po skončení představení naháněli od vína, které jsem si přivezl ze skoronického sklepa, do autobusu. Ale vážně: neměl jsem trému a nebyl jsem zaskočen. Praha se občas diví tomu, co je na Slovácku samozřejmostí; třeba ta scéna se starým vinařem, jak byla prý působivá, pravdivá a skvěle sehraná: Ony, ty Vámi jmenované osobnosti (které jsem nevnímal), totiž nevědí, že práce kolem vína dělá náš život lepším, než je víno samotné. Že výsledkem nemusí být jen výsledek, ale i cesta k němu. Nejvíc mě potěšili pánové Brabenec a Janíček od Plastiků, kteří byli nadšeni z toho, že Mejla Hlavsa na ně nakoukl v závěrečné scéně v Muchomůrkách bílých skrze cimbál.
 
Kromě Reflexu zabodovala Cena facky i u odborné veřejnosti v Divadelních novinách, když ji nominovali na Inscenaci roku. Čím to podle vás je, že dokáže publikum tak oslovovat?
Nevím, jak zabodovala Cena facky v Divadelních novinách. Jestli dokázala publikum i odbornou veřejnost oslovit, tak mě to těší. Možná je to tím, že je ta inscenace pravdivá. A že jsou do ní zakomponovány i vtipné a slavnostní zvykoslovné momenty stejně tak, jak byly vytvářeny v nelehkém životě našich předků, kteří si dokázali i v dobách hrůzných učinit život svými rituály, ale hlavně prací, snesitelným. Inscenace zabodovala i u mých čtenářů, za což děkuju Steigerwaldovi a Rychlíkovi a v neposlední řadě i nakladateli Turňovi, který vydal v září loňského roku třetí a doplněné vydání Ceny facky, v níž je ve dvanácté kapitole řeč i o reakcích na knížku a samotnou inscenaci.
 
Slovácké divadlo letos slaví 70. narozeniny. Co byste mu k nim popřál?
Aby neodcházelo do důchodu.


Co napsal časopis Reflex o Ceně facky


„Jednoznačně nejsilnějším divadelním zážitkem byla Cena facky aneb Gottwaldovy boty ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Premiéra v červnu, ta pražská v listopadu v La Fabrice. Pokud literáti sní o velkém, postlistopadovém, společenském románu a divadelníci o současném velkém dramatu, pak je autor hry Karel Steigerwald nejblíže zásahu do černého. Třeba dodat, že se dramatik zastřeloval pětadvacet let, takže ona trefa není záblesk z čistého nebe. Autor hře ironicky přezdívá cimbálmuzikál, ve skutečnosti se nehraje o nic menšího než o ne¬schopnost českého národa, i v jeho slovácké esenci, vyrovnat se s dědictvím bestiality komunismu. Vznik hry inspiroval slovácký rodák Břetislav Rychlík a svou režií umocnil její potenciál. Herecký soubor Slováckého divadla je zcela mimořádný a za tuto inscenaci by mu patřilo nepsané uznání: zasloužil se o vzkříšení a sebereflexi paměti národa.“