Josef Kubáník: Jako učitel bych rozdával jen jedničky

 V úterý 4. února 2020, dva roky a pár dnů po premiéře, se Josef Kubáník spolu se svými kolegy už posté vydal do Základní školy UNESCO, aby pro diváky společně odehráli komedii Úča musí pryč! německého dramatika Lutze Hübnera.

Ta klade otázky o smyslu školního vzdělávání a ukazuje situaci, jaká může vzniknout na třídní schůzce mezi učitelkou a rodiči žáků. Stovka repríz pro Josefa Kubáníka ale neznamená, že by mohl polevit v soustředění. „Pokaždé to musí působit, že hrajete poprvé, že je to tady a teď,“ říká.

Josefe, už je to dva roky, co jste zkoušeli komedii Úča musí pryč!, kde hrajete jednoho z rodičů, Patrika Ježka. Vzpomínáte si ještě, co jste si o té hře říkal po prvním přečtení?

Pamatuju si na to moc dobře. Nějaký instinkt mi napovídal, že ta hra má obrovský potenciál, a že když ji dobře postavíme, bude fungovat. Jsem moc rád, že se ta intuice nezmýlila, a kdyby nám to divadelní provoz dovoloval, mohli bychom hrát Úču denně a pořád by byla vyprodaná. Takových her není mnoho.

Změnil se pak nějak váš první dojem v průběhu zkoušení?

První dojem zůstal, ale trochu jsme se slečnou dramaturgyní během zkoušení bojovali o to, jak má moje postava vyznívat. Což je velmi dobře, to k divadlu patří. A když víte, že si musíte svůj výklad obhájit, jdete na každou zkoušku s větším soustředěním a důkladnější přípravou, aby se vám partnera, v tomto případě slečnu dramaturgyni, podařilo přesvědčit.

Inscenaci hrajete přímo ve školní třídě. Jiný než čistě divadelní prostor už jste si vyzkoušel například ve Večeru na psích dostizích, kdy jste hráli v klubu Mír. Když hrajete mimo divadlo, jste z toho nervózní, nebo si naopak nový prostor užíváte, nutí vás k větší pozornosti než „staré známé“ jeviště?

Mě tyto výzvy moc baví. Každou vítám. Tady, tedy během Úči, musíte hrát tak, jako byste byla před kamerou, a to je trochu jiné herectví než na velkém jevišti. Tady stačí zašeptat, můžete udělat minimalistické gesto a máte jistotu, že vás všichni slyší a vidí.

Kdy jste se za ty dva roky při Úči nejvíc zapotil?

Občas se zapotím, když hrajeme pro učitele, kteří se smějí na trochu jiných místech než ostatní diváci a někdy se nesmějí vůbec, protože všechno, co vidí, prožívají, a přijde jim to spíš k pláči. To si pak říkám, jestli tomu, aby se smáli, my herci můžeme pomoct, protože je to přece jen komedie a u té by se měli diváci bavit.

A kdy jste se naopak nejvíc zasmál, ať už s kolegy, diváky nebo sám pro sebe?

Jednou se stalo, když zrovna probíhala situace, kdy se Pavínka Hejcmanová jako jedna z maminek rozčílila a šla pak naštvaná k oknu, že se z něj vyklonila a dole na chodníku stály nějaké paní a volaly směrem k Pavlínce polohlasem: „Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“ Ona ale nemohla říct, ať jsou v klidu, protože hrajeme divadlo, tak na ně jen tak srandovně mávala, aby si toho diváci nevšimli, a myslela si, že to ty paní z toho gesta pochopí. To bylo milé. Představoval jsem si, že by jim to nedalo, chtěly Pavlínku zachránit a vtrhly by do třídy plné diváků nebo by zavolaly policii.

Jaké to je, hrát jednu inscenaci 100×? Nemá herec tendenci ztrácet koncentraci, říkat si - už to znám nazpaměť, nemusím se tak soustředit?

To nesmíte, jste profesionálové. Pokaždé to musí působit, že hrajete poprvé, že je to tady a teď. Navíc stačí malinká improvizace, kdy vezmete do hry něco, co se zrovna nabídne, a už jste v pozoru všichni. To mě baví.

Připomněla vám Úča něco z vašich vlastních školních let? A máte pocit, že se ve školství od té doby něco změnilo?

Podle mě jsou některé věci pořád stejné. Stále si děti píší taháky a doufají, že je učitelé neodhalí, i když ti si taháky psali taky, stále si někteří rodiče myslí, že mají geniální děti a učitelé jsou pitomci, protože to nepoznají, a stále jsou děti přesvědčené, že případný problém ze školy doma vysvětlí po svém a rodiče jim uvěří. Já jsem jako malý zaškrtal ze všech sil, až tak, že to prodralo papír v deníčku, poznámku „Neukázněný“, protože jsem se bál, že dostanu doma facku, a pak jsem tvrdil, že tu poznámku zaškrtala paní učitelka, protože si spletla deníček.

Dokážete si představit, že byste sám učil?

Ani náhodou. Občas mě pozvou z nějaké školy, abych přednášel o divadle, o marketingu, o natáčení a o tom, co dělám, a tu a tam mě napadlo, že by pak z mého výkladu měl někdo psát písemku. Všem bych dal rovnou jedničku a pochvalu k tomu, aby pak nebyli ve stresu jako já z té poznámky v deníčku.