-

V divadelní hře Harold a Maude se spolu objímají, sdílejí intimní chvíle, blíží se k svatbě. I v reálném životě to herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti Josef Kubáník má s Květou Fialovou hodně podobně. Tedy až na ten snubní prstýnek - říkají si miláčku, drží se za ruce a jezdí spolu na dovolenou. Mnohaletý věkový rozdíl jim nevadí. Jak tvrdí Josef, jsou s paní Květou jedna bytost.

-

O kolik let je paní Fialová starší než vy?

Jí je osmdesát, mně třicet pět. Takže rozdíl...

-

... pětačtyřicet! Panečku. Říkáte jí Kyti, ona vám miláčku, držíte se za ruce, hladíte se... To je vztah přinejmenším netradiční.

Víte co? To je opravdu velmi blízký a důvěrný vztah. Kolegiální a přátelský v tom nejlepším slova smyslu. 

-

Taky mám kolegyně - ani mezi námi není tak velký věkový rozdíl - a za ruce se s nimi nevodím.

No jéje, my jsme víc přátelé než kolegové, když to chcete takhle kategorizovat. Jednoznačně. My o sobě víme snad... snad všecko. 

-

Ale asi se nedivíte, že v lidech vzbuzujete domněnky nejrůznějšího druhu.

Nedávno za námi po představení přišel štáb z nějaké televize a reportér se nás ptal, jestli spolu máme sex. Chápete to? Normálně se nás zeptal, jestli spolu máme sex? My jsme vůbec nevěděli, co má ta otázka znamenat. Zbláznil se ten člověk? Já nevím, co čekal, že se dozví? No nemáme! Lidi prostě nechápou, že přátelé nemusí být jenom vrstevníci. Zíral jsem na něj, nezmohl se na slovo, ale Květa ho odzbrojila těma jejíma očima, když na něj pohlédla a povídá: „Ale no tak. Když se na mě podíváte, tak vám musí být jasné, že na mě by už nevlezl ani mravenec."

-

Zkusme to jinak. Existuje někdo bližší vašemu srdci než paní Květa? 

Bližší, nebližší... Pokud se ptáte, jestli někoho mám, tak ano, mám.

-

Srovnávání s paní Květou Fialovou se nelze vyhnout. Nežárlí na ni?

To je těžké. To je jako když s někým odmala chodíte do školy a vzájemně se svěřujete. Která holka se vám líbí nebo že už nejste panic. Tak na to svěřování mám Květu, jsme jako jedna bytost. Mimo ni mám vedle sebe ještě někoho jiného. Někoho, kdo o mém přátelství s Květou ví a toleruje ho. Ale Květa - to je ten člověk „od narození". Jsme spolu moc rádi a dostali jsme od života bonus, že ten vztah můžeme intenzivně prožívat i na jevišti v inscenaci hry Harold a Maude ve Slováckém divadle. A doufám, že je to vidět.

-

O tom není pochyb. Jen vzbuzujete otázky.

Byl bych nerad, kdyby nás někdo vnímal jako nějaké podivné partnerství. I když - jaký je rozdíl mezi přátelstvím a životním partnerstvím? Ono možná, když přátelé o sobě vědí úplně všechno, tak jsou vlastně partneři. A partneři jsou zase někdy míň než přátelé. Co určuje ty kategorie?

-

Když jste hru Harold a Maude zkoušeli, strávili jste spolu tři týdny téměř nepřetržitě. Jezdíte k paní Květě do Prahy, ona za vámi do Hradiště. Ve vztahu se partneři vzájemně ovlivňují, mění. Jak je to u vás?

Nevím, jestli se Květa mění, ale dělá věci, které dřív nedělala. I Dana Batulková si všimla, že Květa je jiná než dřív. Teď se chová jako žena v tom nejhezčím slova smyslu. Ctí i pravidla, která určí někdo jiný.

-

Tahle dáma proslulá svým negativním postojem k mužům že ctí vaše pravidla?
Ale - bože můj - aby to teď nevyznělo, že jí lajnuju život. To ani náhodou. Ona si dělá, co chce. Jen chci říct, že si jí moc vážím za to, že teď dělá věci, které by dřív nedělala.

-

Vaří vám třeba?
Vaří. Strašně ráda vaří. Pořád si vodí lidi domů a každému vymýšlí a vyvařuje. Oni jsou rádi, ona taky. A vždycky mě zaúkoluje: Zítra musíš koupit smetanu, brambory máme. Normálně, prakticky. Tím trávíme hodně času. Ona strašně ráda hostí lidi.

-

Jaký vztah má Květa Fialová s vaší maminkou, která je jistě mladší než ona?
Mám radost, že skvěle přijala moji rodinu. Někdy po obědě říkává, přijde maminka, dáme si kafe s maminkou. Sestře se teď narodilo dítě, Květa se každý den zajímá, co je nového, taky si spolu telefonují. I když jsme byli na dovolené, myslela na moji rodinu. Pořád chodila do obchodů a vypočítávala, na koho myslí, komu musí koupit dárek. Byli jsme na tržnici stokrát a ona tam šla postoprvé někomu koupit šálu. Kromě jejích přátel i mojí sestře, švagrovi, dětem, mamince, všem. Ona to má takhle v hlavě. Sdílím její sociální cítění, ale tohle chození po obchodech štvalo trochu už i mě.

-

Ať nemluvíme jen o věku. I bez ohledu na něj máte mnoho věcí rozdílných. Vy, herec ze vzdáleného oblastního divadla, ona, pražská divadelní a filmová hvězda. Jak jste se vlastně našli?
Před dvěma lety jsem ji a její kamarádku Naďu Konvalinkovou pozval na naše hradišťské představení Adéla ještě nevečeřela, protože ony hrály ve filmu Oldřicha Lipského. Přijely a od té doby jsme se do sebe nějak... No... Nebo ona mě jako by... Ona si mě vyhlídla Květa. Já bych si nedovolil jí nějak nadbíhat, panebože.

-

Vyhlédla? Jak vám to dala najevo?
Před představením jsme byli na večeři, ona se na mě tak dívala a pak mi říká: „Vy jste víla." Naďa to shazovala, že Květa už dlouho neviděla vílu. Pak jsme seděli v divadelním klubu, Květa vzala ten bágl, jak nosí, vyndala z něj kamínek a po stole mi ho poslala. Mám ho od té doby pořád u sebe. A ještě později, na parkovišti, než odjeli, oznámila: „Budeš mi tykat!" Nezlobte se, paní Fialová, nebudu, to prostě nebudu. Až se potkáme někdy příště, tak možná. Jenže nechtěla odjet, dokud jí nezačnu tykat. Tak si tykáme.

-

Dobře, ale od prvního tykání ke společnému hraní a k tak mimořádnému vztahu, jaký mezi sebou máte, je ještě pořádný kus cesty.
Nedlouho po tom seznámení jsem byl něco točit v rádiu a najednou telefon! Květa Fialová! Ježišmarjá, ona se spletla, říkám si, ona neumí používat mobil, co by po mně asi chtěla. „Ahoj," řekla mi do sluchátka a já jsem nevěděl, jestli jí mám tykat, nebo ne, jestli si to pamatuje...

-

Pamatovala?
Ptala se, co dělám. A že kdybych ji chtěl vidět, bude prý zanedlouho ve Slušovicích, ať přijedu. Tak jsem sedl do auta a jel za ní. Šli jsme na večeři a pak už to frčelo. Začali jsme si psát esemesky, volat jsme si začali. A jednou v neděli zpráva: „Chtěl by sis se mnou zahrát divadlo?" Víte co, no tak ježišmarjá, co na to asi mám tak říct, že. Ona to už pak všechno vzala do svých rukou. Zaběhla za Igorem Stránským, ředitelem Slováckého divadla v Uherském Hradišti, a řekla mu, že by u nás chtěla hrát Harolda a Maude. Se mnou.

-

Upřímně řečeno, představoval jsem si, že tvorba divadelního repertoáru je složitější proces. To je to na oblasti tak jednoduché? Stačí, když pražský herec zavolá řediteli, s kým chce hrát a co?
Květa je zvláštní v tom, že co si přeje, to se jí splní. Je to až čarodějné. Já vůbec nejsem magor, který by nadpozemským věcem bezmezně věřil. Minulé životy nebo podobné specialitky, nad tím s úsměvem mávnu rukou. Ale když jsme byli loni na dovolené ve Španělsku, Květě se udělalo zle - takže jsme nechodili ven a zůstávali jenom na hotelu. A v tomto stavu si jednou po obědě chtěla dát víno. Rozmlouval jsem jí to a sotva mně dala za pravdu, v tu ránu se u našeho stolu objevila ženská, nesla karafu a říká, nechtěli jste víno? No, chápete to? Nikdy před tím a ani po tom to ta paní neudělala, vždycky jenom sbírala talíře ze stolů. A najednou přinesla víno. Květa se řídí Einsteinovým heslem o tom, že když většina lidí ví, že něco nejde udělat, tak to nedělají. Pak přijde někdo, kdo neví, že to nejde, a udělá to a ono to funguje. Celé to říkám proto, že stejným způsobem si vyseděla a vymodlila i to představení. Neuvěřitelné. Nevím, jak to dělá.

-

Ta hra je sice veselá, přesto v některých pasážích až mrazí. Třeba když osmdesátiletá Maude konstatuje, že osmdesátka je ideální věk pro smrt a odcházení. Květě Fialové, která Maude hraje, je osmdesát let.
Teď už si to můžu dovolit říct. Květa se strašně bála, že nepřežije devětasedmdesátiny. Protože její mamince bylo sedmdesát devět, když umřela, stejně tak její sestře. Toho faktu jsem si byl samozřejmě vědom, takže jsem se intuitivně strachoval, že by k práci na hře vůbec nemuselo dojít. Bála se i Květa, jednou mi to řekla.

-

V posledním obraze inscenace vám Maude umírá v náručí. Vzhledem k vašemu vztahu ten moment musí být obrovsky silný.
Máme s Květou za sebou spoustu zážitků, které se ve hře objevují. Jako by to Higgins psal pro nás. Ale ta poslední scéna, to je něco, co je před námi a strašně se toho bojím. Takže jsem při zkouškách brečel a brečel. Režisér Stránský byl naštěstí obrovsky shovívavý. Pořád mě ujišťoval, že se vybrečím a bude to v pohodě. Jenže přišla další zkouška, poslední scéna a já jsem zase nebyl schopný nic hrát. Poprvé jsem to dal bez pláče až na generálce.

-

Nebyla Květa Fialová z vašeho pláče už nervózní? Přece jen, generálka je hodně šibeniční termín.
Podezírám ji, že ji ten můj pláč těšil. Vždycky, když jsme dělali tu poslední scénu, kdy Maude umírá, tak ona se jakoby radovala. Trošičku. Já jsem brečel - pochopitelně jsem nemohl mluvit, jak jsem vzlykal - a ona se na mě dívala jako Maude a říkala jen klidně text: „Harolde, usmějte se na mě."

- 

Nakonec je představení velmi úspěšné. Diváci vám aplaudují vestoje.
Když jsme dohráli první veřejnou generálku, objali jsme se s Květou hned za jevištěm a začali jsme oba brečet. Ale strašně. A Květa mezi slzami říká: „Tak nám to vyšlo." Do poslední chvíle se bála, že se premiéry z nějakého důvodu nemusela dožít, že tu hru spolu nebudeme hrát.

-

Takže ta její škodolibá radost při zkouškách byla jen předstíraná?
Na zkouškách vystupovala naprosto suverénně. Dramaturgyně Iva Šulajová, která vždycky přesně všechno hlídá a do detailu kontroluje scénář, nejednou podotkla, že nemá Květě k provedení postavy co říct. Květa je Maude a Maude je Květa. Přesto, že to tak je, měla Květa v den premiéry velkou trému, a já to do poslední chvíle netušil. Když bylo po ní, udělalo se jí zle od srdce a skončila v nemocnici. Z toho, jak byla psychicky napnutá, protože nevěděla, jestli to lidi vezmou a taky jestli mně se to podaří zahrát a jestli ten vztah bude fungovat i na jevišti. Že z toho měla takové nervy, bych do ní tehdy neřekl ani náhodou.

- 

Nemohla se na její indispozici podepsat smrt manžela, režiséra Pavla Háši? Zemřel čtyři měsíce před tím, než jste Harolda a Maude začali zkoušet. Nemohla být pod tlakem?
Byl jsem osobně u toho, hodně zvláštní zkušenost. S Květou jsme zrovna trávili dovolenou u moře, když začala popisovat vizi, kterou měla. Viděla manžela Pavla, jak se drží za ruce s herečkou Karolínou Slunéčkovou, ony byly kamarádky, a šťastně na ni mávali. Dobře dobře, říkal jsem si, ona mívá tyhle vize, nechám to být a uvidíme.

- 

A uviděl jste něco?
Za čtyřiadvacet hodin přesně zvoní telefon. Zuzka, Květina dcera. Už z toho, že volala, bylo jasné, že je zle. Ony si totiž s Květou na dovolené vždycky píšou jenom textové zprávy. Zuzka jí oznamovala, že pan Háša umřel, a Květa u toho stála. Říkal jsem jí, ať si jde sednout, ale ona ne. Stála, strašně pevně, spíš hrdě, jako by se celá zapikolovala. Jen se zeptala, kdy se to stalo a jestli je Zuzka v pořádku. Teprve potom si sedla a vyprávěla mi, kde spolu byli, co všechno spolu zažili. Ta předtucha, z níž o jeho smrti věděla dopředu, jí přijetí jeho odchodu usnadnilo. Já jsem poslouchal, držel ji za ruku, až mi po chvíli říká: „A teď si připočti sto schodů do ráje. Kdybych tady teď s tebou nebyla a nemohla ti to říkat, tak bych to asi nezvládla."

- 

Nic ve zlém, ale nečekal bych, že paní Fialová, známá odpůrkyně mužů, bude mít harmonické manželství.
Byli spolu padesát let, opravdu se měli rádi, znali se dokonale. Květa ráda cestovala, pan Háša zase vůbec. Ale to nebyl důvod konfliktu. Prostě se sebrala a jela. A on zase nebyl žádný mačo, kterého by musela poslouchat. Oslovoval ji sice „krávo", ale ona je šťastná, když o tom vypráví. Úplně se raduje.

-

Paní Fialové že někdo říkal „krávo"?! Muž k tomu?
Jedna z Květiných vzpomínek je na kterési všední odpoledne. Pobíhala po bytě, vařila a pan Háša sledoval televizi. Jen tak nakoukla ode dveří a říká mu: „Prosím tě, to mi řekni, proč ten Karel Štědrý mluví, jak kdyby byl blbej. Vždyť je to úplný blázen, furt žvaní a žvaní." A manžel Pavel jí odpověděl. „Ty krávo, to není Štědrý, to je Štrougal!"

-

Možná jí teď zemřelého partnera nahrazujete? Čím živíte váš v mnoha ohledech mimořádný vztah?
Květa sice věří na minulé životy a já na ně nevěřím, ale jinak máme společné uvažování. Květa, i když se nezdá, má velice přísný řád. A já to mám taky detailně rozškatulkované. Vím, kdy musím udělat toto a kdy tamto. Nepořádek mě rozhodí a nevím, co s tím. Ona taky. Ráno vždycky vstane a řekne: Teď mám zkoušku, potom točím, večer hraju, domů přijdu v tolik a v tolik. A nestane se, aby to bylo zásadně jinak. Navíc ona je Panna, já jsem v ascendentu Panna, když už tedy zabíháme až sem.

- 

O čem si povídáte, když skončí představení a sednete si v klubu k dvojce vína?
Nejraději mám, když začne povídat o kolezích. To lapám po dechu. Protože kde se dovíte o Menšíkovi, o Kopeckém a o paní Medřické, kde? Vypráví-li o nich, jsem jako pěna. Nebo o panu Havlovi. On je pro mě ikona a Květa ho zná od jeho dvaceti let, teď mi třeba vyprávěla, jak spolu chodili na francouzštinu. Z doby, kdy dělal kulisáka Na Zábradlí. Nebo si povídáme o úplně obyčejných věcech. Třeba co bude zítra vařit, co dělaly děti, jak se mají přátelé, za kým spolu půjdeme.

- 

Váš intenzivní vztah s Květou Fialovou trvá dva roky. Myslíte, že ji znáte dobře?
Já ji znám a už poznám, co vysílá za signály. Například když si sahá na zápěstí, vím, že je zle. Má problémy se srdcem, arytmii, a když jí to srdce běží, ty doteky ji usvědčují - kontroluje rychlost pulzu. Jenže u toho dál úplně normálně povídá, kdo ji nezná, nic nepozná. Mně se někdy přizná, ale někdy o tom nechce mluvit. Dělá blbosti a zamlouvá to: Tady letí motýl, podívej. A nám svítí duha. Když já hraju s tebou, tak nám svítí duha.

- 

Chtěl jsem spíš vědět, nakolik si důvěřujete? Třeba vám by, vzhledem k okolnostem, mohl leckdo podsouvat, že přátelství s Květou Fialovou je kalkul.
Vím, že existuje několik blbců, kteří měli potřebu za mými zády v tomto smyslu náš vztah komentovat. Jistěže se dá vymyslet hromada možností, jak mě kopnout do kotníku. Ona slavná herečka, já neznámý v Hradišti. Jistě si někdo může myslet, že mě vytáhne ke slávě. Vůbec se tím netrápím, je to ubohé. Daleko víc je těch lidí, kteří vědí, že je to silné přátelství, chápou nás a radují se z toho. My se obklopujeme lidmi, o kterých si myslíme, že nás mají rádi. Nikoho nebudu přesvědčovat o tom, že hodnota našeho vztahu spočívá v opravdu hlubokém přátelství.

-

Abychom nebyli alibisti. Neříkejte, že byste odmítl, kdyby vás paní Fialová chtěla vytáhnout do Prahy. Pro herce je tam příležitostí nepopiratelně víc než v oblastním divadle.
Chce, abych šel do Prahy. Byla by ráda, kdybychom spolu ještě něco nového zkoušeli a hráli nebo natočili. Ale rozhodně není ta, která by k něčemu nutila ředitele divadel. Občas někomu řekne, že existuju, doporučí jim, aby se na mě přišli podívat. Ale já se rozhodně nikam necpu, netlačím se, neloktařím. Ale vím, že Květa by měla radost, kdyby mě s ní do něčeho obsadili. Považuje náš vztah za zázrak. Chce být šťastná, chce se mnou i hrát a ten náš zázrak si naplno užít.

-

Přemýšlel jste o tom někdy i opačně? Co jí přinášíte vy, který byste mohl být jejím vnukem?
Situace je zvláštní v tom, že ona si našla mě. Z jejího pohledu se trefila. Říká, že splňuju její představu. Takhle si to vysnila, takhle to chtěla a má to tak. A já se snažím její představy naplňovat. Když jsem nechtěl, aby u tohoto rozhovoru byla s námi, vysvětlila si to po svém. Prý je jí jasné, co budu říkat - že bába má už za pět minut dvanáct a já jí chci na konci života udělat maximální servis. No, vidíte. A teď to říkám.

-

-

Mezi čtyřma očima

Za Josefem Kubáníkem jsem přijel do Uherského Hradiště. Nemohli jsme se setkat jinde než v jeho milovaném Slováckém divadle. Nejen, že v něm hraje, dělá mu i tiskového mluvčího. Povídat jsme si ale šli mimo divadelní ruch k němu domů. Světlý podkrovní byt, moderní vybavení, čisté linie. Jožka Kubáník, jak se na Slovácku sluší, nalil víno do sklenic a s mému uchu lahodícím měkkým přízvukem se pustil do rozhovorového zápolení. Možná jsem někdy zakrojil do jeho soukromí víc, než se mu hodilo, ale ani jednou neuhnul. Během povídání nás několikrát přerušila paní Květa. Příjemně. Jednou přinesla z kuchyně talíř slaniny a sýrů, podruhé krájenou papriku a rajčata. Když přišla potřetí, už s námi k mému potěšení zůstala. Mezi obrazy od Vladimíra Komárka nebo Suchého a Šlitra, které paní Květa Josefovi věnovala, jsme si u vychlazeného ryzlinku povídali dlouho přes půlnoc.

-

Miloš Kozumplík, časopis Instinkt č. 24/10, 17. 6. 2010.