13. 3. 2026
Hrál ve všech divácky nejúspěšnějších inscenacích Slováckého divadla – jako byly Rychlé šípy, 1+2=6, Autista, Úča musí pryč! a další. Měsíčně stával na jevišti i pětadvacetkrát, má ceny od diváků i od kritiků, a přesto skoro ze dne na den hrát přestal. Až dnes, po několika letech, se Jožka Kubáník svěřuje, co se v jeho životě vlastně přihodilo.
Jak vzpomínáš na tu dobu, kdys šel z role do role, měls přes 180 představení za rok a rozhodně sis nemohl na nedostatek divadelní práce stěžovat?
Že to byla jízda, která nemohla skončit dobře. Protože já jsem jen nehrál, byl jsem zároveň i mluvčím divadla a třeba v generálkách jsem byl pořád na jevišti a v kostýmu jsem měl telefon, protože mi volali novináři a chtěli fotky, rozhovory. Takže z jeviště jsem běžel někam do kouta, tam jsem rychle vyřídil telefonáty a běžel zpátky hrát. V divadle jsem byl od rána do večera, jednou přišla kolegyně do práce, a ptala se mě, jestli jsem v divadle už, nebo ještě. Tohle jsem zvládal několik let, byl jsem v absolutní euforii a nedokázal jsem si představit, že by to někdy bylo jinak.
Řekls, že tahle jízda ale nemohla skončit dobře. Co se stalo?
Regulérně jsem vyhořel a bylo to hodně blbé. Přemíra práce, kdy jsem Slováckému divadlu obětoval léta života, a musím říct, že vědomě a dobrovolně, se začala podepisovat tam, kam by měla mít vstup zakázaný. Přispěla mi k rozpadu vztahu, podepsala se mi na fyzickém zdraví a začalo se to propisovat i do zdraví psychického. A to už bylo jasné, že musí přijít stopka, jinak se zblázním. Šlo to ale postupně, nenápadně, já jsem všechny varovné signály dlouho přehlížel a o to horší pak byl pád...
Zybtek rozhovoru je k dispozici na webu DOBRÉHO DNE.