Scénografka Juliána Kvíčalová: Reakce dětí jsou nám tou nejlepší odezvou

Autorkami výpravy k pohádce Špalíček veršů a pohádek, kterou uvedeme letos o Vánocích 26. prosince, jsou mladé scénografky a kostýmní výtvarnice Markéta Šlejmarová a Juliána Kvíčalová. Studentka oboru scénografie Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Juliána Kvíčalová o spolupráci se Slováckým divadlem promluvila v následujícím rozhovoru.

Špalíček veršů je krásná výpravná pohádka. Zajímalo by mě, jakým způsobem vznikala scéna a kostýmy a kde jste s kolegyní Markétou Šlejmarovou čerpaly inspiraci?

Už od samého počátku pro nás bylo podstatné vytvořit takovou scénu, která bude pro děti výpravná a plná kouzelných překvapení. Už od počátečních návrhů jsme počítaly s využitím projekcí, které jsme potřebovaly do inscenace co nejšetrněji zakomponovat. Umožňovaly nám velmi jednoduché řešení atmosférických i dějových změn. Vedle nich pro nás byla rozhodující i funkčnost scény, která měla poskytnout jistou variabilitu – ve stavbě mizanscén a pohybu jednotlivých objektů. Před zraky dětí se tak scéna stává mobilní, proměňuje se a roste. Inscenace je tak svým způsobem neustále v pohybu, a tím umožňuje rozehrávání nových situací. Před zraky dětí se tak neustále něco rozžívá a děti jsou do děje mnohem více vtahovány.

Výtvarné řešení kostýmů se pak v tomto případě odvíjelo od scénografické koncepce. Zatímco prozářená, barevná Květuška musela kontrastovat s chladnou a zlou babicí Zimicí, tak role vypravěčů/hudebníků pro nás představovala samotného autora Františka Hrubína. Jakoby se sešli náhodní umělci, spisovatelé, Františci Hrubínové a spoluutvářeli příběh celé inscenace, a stali se tak jeho průvodci na pozadí celého děje. U kostýmů jsme se snažily o jistou stylizaci, jednoduchost a výraznou barevnost, která by měla korespondovat s okolním prostředím, v němž se postavy pohybují.

Inspirací byla samozřejmě samotná textová předloha Františka Hrubína. Zároveň jsme se ale snažily nepřejímat výtvarné pojetí ilustrací Jiřího Trnky, které je tolik příznačné pro Hrubínovu tvorbu. Chtěly jsme vytvořit něco originálního a hravého. A upřímně doufám, že se nám to podařilo.

Bylo něco, s čím jste se při práci potýkala a co vás naopak nejvíc bavilo?

Podstatnou součástí inscenace je i užití loutek, které jsme si samy vyráběly. Právě jejich výroba pro nás byla velkou výzvou, protože já i Markéta jsme se s takovým zadáním setkaly poprvé. Ale zdá se mi, že se jejich realizace, pro nás v mnohém obtížná, v představení zúročila. To samé platí i o animacích.

S tím je spjatá asi i má odpověď na Vaši otázku. V tom momentě, kdy bylo dokončeno námi navržené výtvarné řešení – oajíd scény, přes kostýmy, světla, loutky, animace nebo hudbu, pro nás všechno splynulo v kompaktní inscenaci a z toho se radujeme. A právě reakce dětí jsou nám tou nejlepší odezvou.

Jak vzpomínáte na práci s hereckým souborem a režisérkou Zojou Mikotovou?

Spolupráce nejen s hereckým souborem, ale i s celým divadlem byla velmi příjemná. Všichni herci přijali s velkou trpělivostí, že tvar vznikající inscenace se postupně razantně vyvíjel a měnil. A pokud jde o spolupráci s paní režisérkou Zojou Mikotovou, tak to je pro mě velmi radostná záležitost. Pokaždé, kdy jsem měla možnost s paní Mikotovou spolupracovat, to pro mě byla velká zkušenost. Je otevřená všem nápadům a dbá na výraznou vizualitu svých inscenací, což je pro mou práci podstatné. Skutečně si cením toho, že mě s mou kolegyní Markétou ke Květušce přizvala a budu se těšit na další spolupráci.

Blanka Šmejdovcová