Jitka Josková přišla do Slováckého divadla před třemi lety po studiu na brněnské Konzervatoři a od té doby zazářila v mnoha inscenacích. Za všechny je dobré vzpomenout Ninu v Rackovi, kterého režírovala náročná ruská režisérka Oxana Meleshkina – Smilková, jedinečnou hereckou kreaci předvedla jako Grušeňka v Bratrech Karamazových, diváci si ji pamatují i jako Vlastu v Rychlých šípech, Mašli v Portugálii a z dalších postav. Zcela ojedinělou příležitost využila v titulní roli Lišky Bystroušky, do které ji obsadil jeden z našich nejrespektovanějších českých režisérů J. A. Pitínský. Nyní má Josková po premiéře komedie Svačinka generálů, kde vytvořila postavu čínského generála, zkouší muzikál Donaha! Ve Slováckém divadle jste si už zahrála spoustu velkých rolí. Které máte nejraději? Mám ráda všechny. Každá role, i ty malé mně posunuly o kousek dál. Ale ta, která ve mně zůstala nejvíc, je Konstance z Amadea. Tak jak se vzpomíná na první velkou lásku, já vzpomínám na tuhle roli. Všechny další role byly a jsou krásné a jsem za ně opravdu ráda. Ta první ale utkvěla v paměti, protože byla ta první. Co jste říkala na to, že si vás Pitínský vybral do titulní role nově připravované inscenace Liška Bystrouška? Nemohla jsem tomu uvěřit.Volal mi z divadla kolega Míra Zavičár, protože jsem ho poprosila aby se ozval, až vyjde obsazení Lišky Bystroušky, a říká mně: „Tak víš co hraješ?” a já na to, že nevím. A on říká: „Tak hraješ Sojku”. V tu chvíli jsem si představila jak budu asi po jevišti pobíhat - vlastně poletovat. A naráz jsem v telefonu uslyšela: „Já jsem si dělal srandu, ty hraješ Bystróšku”. V mžiku jsem měla černo před očima a lapala po dechu a nevydala ze sebe ani hlásku. Po nedávné nominaci na Thálii jste získala další ceny a to jak Slováckého Oscara, tak Největší z pierotů. Žene vás to dopředu? Je to samozřejmě moc příjemné, ale bylo by spravedlivé vzpomenout celý soubor Slováckého divadla, díky němuž vznikla tak fantastická inscenace jako je Liška Bystrouška, která mi všechny zmiňované ceny přinesla. Moje ocenění je jenom třešinkou na společném dortu celého divadla. Letos čtyřicetiletý Martin Vrtáček nastoupil do Slováckého divadla v srpnu 1991. Za dobu svého působení se vypracoval do jedné z nejvýraznějších osobností uherskohradišťského souboru. Jeho divadelní postavy mu přinesly nejenom přízeň diváků, ale také uznání divadelních kritiků. Za všechny je dobré jmenovat například Pitínského Gazdinu robu, ve které vytvořil postavu Mánka a diváci jej za to odměnili Slováckým Oscarem, stejnou cenu dostal také za hlavní roli v komedii Blbec k večeři a za Salieriho v dramatu Amadeus získal nejenom cenu Největšího z pierotů, ale byl také nominován na prestižní cenu Thálie. Jeho zatím poslední úlohou je generál v komedii Svačinka generálů. Momentálně zkouší jednu z hlavních rolí v muzikál Donaha! Máte na svém kontě pěknou řádku cen. A je jedno, zda je režisérem Igor Stránký, Ladislav Pešek nebo J. A. Pitínský. Patříte mezi herce, kteří se maximálně oddají režisérovi? Jistěže. Na jevišti jsem vždycky takový, jak si mě režisér uplácá. Pokud se režisér spokojí s tím, co mu nabídnu hned napoprvé, tak to je nakonec mrzutý výsledek. A naopak - režisérovi, který ze mě do poslední chvíle ždímá něco nového, se to může vyplatit. Teď jste byl oceněn za Cyrana z Bergeracu. Říká se, že tato postava bývá vyvrcholením herecké kariéry. Vnímáte to také tak? Hrát Cyrana je velký a zodpovědný úkol. Tuto postavu hraju téměř jako čtyřicetiletý. To znamená, že moje lidská výpověď a životní zkušenosti budou adekvátní mým čtyřem křížkům. Ale vím, že bych ho hrál jinak v padesáti nebo v šedesáti. Tady bych se jistému životnímu bilancování asi nevyhnul. Jak vypadá vaše příprava na tak velkou roli, jakou je právě Cyrano de Bergerac? Ráno se velmi brzy probouzím a pozdě chodím spát. Text neustále před sebou, i na toaletě a šprtám a šprtám a šprtám. Neustálé polemiky o roli s režisérem a kolegy, neustálé pochybnosti o sobě samém a o smysluplnosti mého povolání. Nic záviděníhodného.