Rozhovor uveřejnil Deník 4. září

Co na sebe prozradíte? Odkud pocházíte a kde jste studovala?

Původem jsem z Brna, ale poslední čtyři roky jsem trávila především v Praze, přesněji na Karlově ulici v budově divadelní fakulty AMU. I když se mě velkoměsto snažilo pohltit, „su pořád pravá nefalšovaná Brňačka".

Jak jste se dostala do Slováckého divadla?

Jelikož jsem letos ukončila studium, popravdě ne zcela, státnice mě ještě čekají, nastala ta pravá chvíle, abych začala uplatňovat na divadelních prknech to, co mi bylo dáno a co jsem se naučila. Tak jsem kontaktovala různá divadla po celé republice, mezi nimi i Slovácké divadlo. Právě ono bylo jedním z favoritů, tak jsem vedení divadla bombardovala dopisy. Po nějaké době se mi ozval ředitel divadla Igor Stránský s tím, že se naskytla možnost spolupráce. Tak jsem vyrazila do Uherského Hradiště v domění, že jedu na „pouhý pohovor".  Byl to můj vůbec první den ve vašem městě a ten večer jsem věděla, že to bude už brzy i mé město, můj nový domov. Do Prahy jsem se vracela jako ve snách, dostala jsem angažmá ve Slováckém divadle.

Jaké bylo studium na DAMU?

Studium na DAMU je námětem na celou knihu a pěkně tlustou. V krátkosti mohu jen říct, že mi dalo mnoho po všech stánkách. Obrovský skok/šok z Biskupského gymnázia v Brně na nezkrotnou, chaotickou, uměním přetékající DAMU, setkání s osobnostmi jako jsou B. Rösner, J. Šiktancová, L. Hlavica, M. Málková, M.Pacek....ale i mí milovaní spolužáci, kteří mi byli druhou rodinou. To byly zážitky, ze kterých budu čerpat po celý život. Za ty čtyři roky jsem dospěla a věřím, že i vyrostla (jestli o sobě můžu vůbec něco takového říct). Co se herectví týče, snad 90%  toho, co umím, jsem se naučila na DAMU, i když se říká, že herectví nejde naučit. Možná ho ale lze pochopit, objevit klíč, podle kterého lze rozšifrovávat až do smrti, nebo aspoň do důchodu.

Troufnete si srovnávat s praxí?

Na srovnávání s praxí je ještě asi brzy. Zatím jen pozoruji, že všechno je rychlejší, víc zaměřené na výstupní cíl, čímž je inscenace, nikoli růst herce, jak tomu má být při studiu, ale o nic míň osobní a zábavné. Cítím tu větší zodpovědnost. A ještě asi dlouho nepřestanu být fascinovaná více generačním divadlem. Do teď byli mými partnery na jevišti zhruba stejně staří spolužáci, ale nyní jsou mými kolegy zkušení herci, kteří jsou pro mě na jevišti autoritou. Mám se od nich mnoho co učit.

Bylo uherskohradišťské angažmá vaším snem?

Řekněme, že bylo jednou z ideálních variant a že se mi o něm nejednou zdálo.

Co jste o Slováckém divadle věděla při studiu na DAMU?

Že má skvělou pověst, že se tu dělá dobré divadlo, že je v krásném kraji a dokonce se ke mně dostalo i to, že celá místní divadelní rodina je bezvadná parta. Konkrétně se ke mně donesla sláva Pitínského inscenace Liška Bystrouška.

Viděla jste jistě už mnohá uherskohradišťská představení. Jak se vám líbí?

Viděla jsem zatím 7 inscenací, některé dvakrát, líbily se mi všechny a z většiny z nich jsem byla nadšená. Je skvělé, že divadlo uvádí divácky přitažlivé tituly, jako jsou muzikály a komedie, ale nezapomíná ani na vážnou a velmi náročnou dramatiku.

Jaké to pro vás bylo, když jste coby čerstvá absolventka naskočila rovnou do tak velké role, jakou je ta z Agatománie?

Přiznávám, že jisté obavy mě popadly, ale zároveň to považuji za velkou příležitost. Tím, že hra je to vskutku komorní, zkoušení se odehrává většinou v počtu dva až čtyři divadelníci, a to mi hodně usnadnilo ono vplutí od praxe. Nebyl důvod ani čas na dlouhé ostýchání.

O čem pro vás Agatománie je?

O tom, jak si člověk dovede přetvořit skutečnost k obrazu svému. Každý má svou pravdu, tu nejvýhodnější. S touto dvojpolností se setkáváme každodenně a je na nás, chceme-li vidět věci objektivně, nebo nám stačí jeden názor, jedna „výpověď". Jak sám název napovídá, hra je také o tom, kam až vede dobrota spojená s naivitou, a co dovede lidská blbost a sobectví.

Co máte s vaší postavou společného?

Doufám, že nic moc. Čistě sebekriticky asi to, že hodně mluvím a ne vždy předem promyslím, co ze mě vypadne. V lepším případě pak zazní neplánovaný vtip na můj vlastní účet, v horším nastane trapné ticho.

Čeho se bojíte před premiérou?

Strach a očekávání jsou přesné termíny pro můj pocit z blížící se premiéry, jen nikdy nevím, kde jedno končí a druhé začíná. Obojí se pojí v podivné vzrušení z toho, jak to všechno dopadne. Jestli se mi podaří sdělit divákovi, kdo je ona postava, kterou představuji, jaké radosti a smutky skrývá ve svém nitru, jestli dokážu diváky pobavit geniálním humorem autora. Jestli zapomenou, že před nimi stojí herečka Klára Brtníková a na ten krátký divadelní čas přijmou jinou realitu, uvěří mi. Mimoto se samozřejmě obávám vlasních „řemeslných" nedostatků.

Na co se naopak těšíte?

Nemůžu se dočkat smíchu diváků, hrobového ticha, když společně s námi herci, s námi postavami z dramatu Agatománie, budou prožívat nebezpečné a vážné chvíle dramatu - života. Těším se na první potlesk a taky na to, že s ním nic nekončí, ale začíná, že v reprízách se posune všechno dál a hlouběji.

Kromě Agatománie nastoupíte do dalších inscenací. Kde vás diváci budou moct vidět?

Vysokou laťku nastavila Terezka Novotná-Mikšíková, po které přebírám role v muzikálech Carmen a Adéla ještě nevečeřela. V připravovaných Cikánech režiséra Pitínského mě pak můžete vidět v roli Lei.

Který ze záskoků pro vás byl nejtěžší a proč?

Jistě je to Adéla ještě nevečeřela. Za touto nadupanou, skvěle natimovanou show se totiž skrývá dokonale zorganizovaný chaos. Vše má své místo, čas, tempo, intenzitu, barvu, chuť... Když jsem viděla Adélu poprvé ze zákulisí, došla jsem k závěru, že tady je umění už jen to, pohybovat se tak, aby nedošlo ke zranění způsobenému srážkou dvou a více herců spěchajících na převlek, který s pomocí garderobek zdolají za rekordní čas, a rychlostí blesku se vrátí zpět na jeviště, kde mohou diváka dále šokovat tanečními, pěveckými a činoherními kousky. Není lehké včlenit se do takto sžitého organismus a být nejen fungující součástkou, ale také další svítící žárovkou (nikoli úspornou), která rozzáří obrovký lustr, co vás oslní.

O Slováckém divadle se říká, že v něm vládne příjemná atmosféra. Jak ji vnímáte vy, která ještě nejste bytím v divadle pohlcena?