Jdete, jak se u divadla říká, z role do role. Na podzim jste vytvořila jednu z hlavních rolí v inscenaci Oleanna. Jaké na ni máte ohlasy?
Ohlasy jsou velice pozitivní. A to i u mladšího publika, kterému je inscenace určena především. U studentů jsem měla trošku obavy, protože hra je to,  řekla bych, „psychologicky“ náročná.  A jelikož Malá scéna je opravdu malá, dostanou se ke mně často i komentáře diváků během přestávky, či po představení. Při poslední repríze se jeden z diváků při odchodu podělil o zvláštní obraz, který se mu ve spojitosti s příběhem hry vybavil. Snad se na mě nebude onen muž hněvat, že to takto uveřejňuji. Ptá se muž Boha: „Bože, kde že jsi to říkal, že mám postavit ten most přes Atlantik?“ No není to krásná a inspirativní divácká reakce?

Máte za sebou premiéru hry Cybercomics. Co si máme pod tím zvláštním názvem představit?
Cyber a komiks. Tedy svět počítačů, nebo lépe, svět budoucí v roce 2046, ovládaný z velké části počítači, přenesený na jeviště ve specifickém žánru s jistou dávkou patosu, nadsázky, humoru, ale v podstatě promlouvajícím o hlubokých až drastických tématech. A ještě přidám jméno autora románu, který byl pro drama předlohou - Egon Bondy, to by mohlo ještě představy diváků značně rozvířit.

Hrajete hlavní postavu hackerku Veru. Co nám o ní prozradíte?
Je to holka, která se díky svým počítačovým schopnostem připlete k té největší špíně mocných a následně k zachraňování světa a během této mise se jí dějí neuvěřitelné věci.

S režisérem Jakubem Macečkem pracujete podruhé. Předpokládám, že jste se těšila. Proč ale?
Protože se odvážně pouští do neprobádaných textů, témat, žánrů a s tím souvisí, že i samotná práce je dost napínavá. A taky proto, že výsledek práce Kuby Macečka mě i jako diváka vždycky bavil svou barvitostí, divadelností.  Asi to bude tím, že neklade žádné hranice své ani hercově fantazii a tedy ani sebetrhlejším nápadům.

Z inscenací Jakuba Macečka je nadšené především mladší publikum. V čem je podle vás to tajemství, kterým umí diváky oslovit?
Z velké části jde určitě o materiál, který si vybírá. Myslím, že by se dal pojmenovat, jako „mladý a neotřepaný“, to, že používá rozličné, mnohdy i absurdní prostředky k vyjádření a hlavně specifický humor. A když se tak zamyslím, bude to i ve spolupracovnících, které si vybírá. Hudba, kostýmy, scéna, choreografie... Každá z těchto složek je vždy svébytná a velmi výrazná a „mladá“. Celá inscenace je pak spojením několika uměleckých děl. U Cybercomicsu tomu nebude jinak.

Jakub Maceček si vybírá spíše méně známé látky. Je to pro herce výhoda, že tu kterou roli před ním ještě nikdo nehrál, nebo naopak?
Obojí má své výhody i nevýhody. Jde-li o roli známou a mnohokrát ztvárněnou, lze se od předchozích výkonů kolegů herců inspirovat případně se vůči nim vymezit, zároveň se však nový interpret nevyhne srovnávání. U nových látek má herec volnou ruku, ale musí hledat inspiraci jinde. Mně je to asi zatím upřímně jedno, nemám pocit, že by mě některá z těchto možností nějak více svazovala. Využívám, co je k dispozici. V případě Cybercomicsu jsem čerpala inspiraci jak ze samotného románu Egona Bondyho, tak z mnoha a mnoha sci-fi, akčních, komiksových a jiných filmů, což byl dost zábavný studijní materiál. Je fajn říct si, že i toto je součást mého povolání.

A co pro diváky? Kdybyste byla nezaujatým divákem, bavily by vás spíše novinky, nebo osvědčené tituly?
Z profesního hlediska se ráda podívám na klasiku viděnou novýma očima. Těším se, že s přibývajícím věkem bude přibývat také zhlédnutí Shakespearů a Čechovů a Ibsenů a Čapků a budu si moct říct: tato inscenace byla dobrá, ta ne, tato byla legendární a v té a té roli exceloval ten a ten. Jako nezaujatý divák chci ale všechno: klasiku čistě, mladě, ale klasicky, klasiku divoce a novátorsky i novinky, ať vím, co se píše a hraje u nás i ve světě.

Možná proto je Slovácké divadlo tak oblíbené, že to všechno divákům nabízí. Vraťme se ale k vaší novince. Cybercomics pojednává o světě počítačů. Je vám blízký?
Jsem střed, komunikuji s ním, ale hacker ze mě nikdy nebude. 

Musí se herec pro lepší pochopení role seznámit se všemi detaily, nebo to stačí „zahrát“?
Jak kdy, u mě záleží hodně na žánru. V psychologickém dramatu bude asi dobré nashromáždit o postavě mnoho detailů a nechat je v sobě rezonovat, ve stylizované komedii bude stačit méně informací, ale bude třeba je zcela vědomě třebas i zjednodušeně použít v konkrétních momentech, prostě je zahrát.

Jak se těšíte na začínající rok? Co vás kromě Cybercomicsu čeká v divadle i mimo ně?
Po premiéře Cybercomicsu mě čeká volný turnus, tedy od zkoušení chvíle odpočinku, ale do konce sezóny svítá na tři zajímavé spolupráce ve Slováckém divadle i mimo ně, ale nebudu prozrazovat.


Kdo je Klára Vojtková

Sedmadvacetiletá rodačka z Brna je absolventkou pražské DAMU. Hned po jejím dokončení dostala nabídku na angažmá do uherskohradišťského divadla a jak sama přiznává, splnil se jí velký sen. Režiséři ji ihned začali obsazovat do vážných i komických rolí a předvedla, že je nejenom vynikající herečkou, ale i zpěvačkou, což dokazuje například v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, kde hravě zvládá party Hany Hegerové, nebo v dalším hudebním titulu Cikáni jdou do nebe. Vytváří i jednu z hlavních rolí Gvendolíny Fairfaxové v komedii Jak důležité je ho mít... Klára Vojtková je vdaná, manžel Petr se však v uměleckém světě nepohybuje.